Českosaské Švýcarsko, cykloturistika a cyklotrasy

Na kole méně známými končinami Českosaského Švýcarska

Když se řekne České, případně Česko-saské Švýcarsko, každý, kdo aspoň trochu zná naši zemi, si vybaví Hřensko, soutěsky s lodičkami a Pravčickou bránu. Pravý turista ví, že těmhle vyhlášeným místům je lépe se v sezóně vyhýbat: jen málokde se koncentruje tolik lidí jako na "magistrále" mezi Hřenskem a Mezní loukou. Také by ale mohl vědět, že jak u nás, tak "u sousedů", najde i trasy neméně zajímavé a podstatně méně frekventované.

Mohlo by se zdát, že skalní oblasti se hodí jen pro pěší turistiku. Většina cest je však sjízdná i pro kolo a na české i na německé straně byla vyznačena řada cyklostezek. Mimo cyklostezky a silnice se v tomto národním parku jezdit nesmí a zejména v Německu to ochranáři dost hlídají; je to dobře, protože někteří adrenalinumilovní "sportovci" dokážou v přírodě natropit pěknou škodu.

I s tímto omezením se v Česko-saském Švýcarsku dají podniknout pěkné cyklovýlety, zejména s využitím nově otevřených turistických přechodů. Zde je tip na výlet do severovýchodního, trochu zapomenutého cípu této oblasti. Pro ty, kdo přijedou autem, může být výchozím bodem kromě Krásné Lípy také např. Kyjov nebo Doubice. Trasa je dlouhá cca 65 km.

Z Krásné Lípy vyrážíme směrem na Krásný Buk a Mikulášovice (trasa č. 3013). Město samotné mnoho zajímavostí nenabízí, kromě barokního kostela jen několik roubených domů s podstávkou, které jsou pro tento kraj specifické. Kdo se chce o podstávkových domech dozvědět víc, neměl by přehlédnout informační tabuli jedné ze zastávek nedávno otevřené Köglerovy naučné stezky.

Čtěte také: Putování po méně známých koutech Českosaského Švýcarska

Pokud příliš nepospícháme, měli bychom využít i možnosti podívat se na zříceninu hradu Krásný Buk neboli Schönbuch, na niž vede značená odbočka ze stejnojmenné vesnice. (Kolo je lepší nechat dole a vystoupat pěšky).

Z hradu, o němž je v historii jen málo zmínek a který zanikl poté, co byl r. 1339 dobyt vojsky žitavských a vypálen jakožto sídlo loupežníků, se toho však mnoho nedochovalo - příkopy a částí zdí včetně základů hradní věže. Cestou do Kyjova můžeme vidět další ukázky podstávkových domů - dnes jsou to vesměs rekreační chalupy, pěkně udržované.

V Kyjově vstupujeme na území národního parku. Pokračujeme po trase č. 3032 po vozové cestě do Kyjovského údolí. Za povšimnutí stojí kamenné patníky - byly vytesány z čediče a na rozdíl od obyčejných čtverhranných patníků jsou většinou šestihranné. Po značnou část našeho výletu nás bude provázet říčka Křinice. Tato říčka o celkové délce toku asi 30 km protéká částečně našim územím, částečně Německem a v délce 7 km tvoří státní hranici.

V Kyjovském údolí mají milovníci skalních vyhlídek dvě možnosti k odbočení - samozřejmě bez kola, protože jde o prudké výstupy po schůdcích a úzkými stezkami. Zajímavější než Kinského vyhlídka je Kyjovský hrádek; nezbylo po něm prakticky nic a ani jeho jméno písemné záznamy nedochovaly, ale jako romantické místo nabízející pohled na okolní skály za odbočku stojí (jen pozor, abychom ji nepřehlédli, je u křižovatky značek Pod praporkem). Kdo odbočovat nechce, má možnost podívat se aspoň na romantickou průrvu potoka s jeskyní Vinný sklep a Čertovu skálu s letitou "pamětní deskou".

Stále podél Křinice mineme ústí Vlčího potoka u Turistického mostu, který postavili skutečně turisté, a to již r. 1908 (nedaleko jsou při zelené značce pro "pěšáky" další zajímavosti, Brtnický hrádek a jeskyně Velký pruský tábor). U soutoku s Brtnickým potokem se dáme vlevo na hraniční přechod Zadní Doubice.

Kdysi nedaleko stála vesnice, která byla po vysídlení obyvatel po r. 1945 zbourána. Za své tehdy vzala i restaurace Český mlýn. V blízkosti mostku se dnes nalézá pomníček, připomínající oběti pochodu smrti. Esesáci zde na samém sklonku války, 23. dubna 1945, zastřelili 6 českých Židů, jednoho Poláka a jednoho Francouze. Poté, co překročíme Křinici na německou stranu, najdeme zde pamětní desku téže události v jazyce německém (poblíž odpočívadla pod skalním převisem). Český pomník rekonstruoval Klub českých turistů r. 1998.

Aniž by nás obtěžovala pohraniční kontrola, opustili jsme české území a míříme do městečka Hinterhermsdorf. Je zajímavé i tím, že se zde v místní části zvané Neudorf po Bílé hoře usídlili čeští exulanti. Zde je bez německé mapy trochu těžší orientace: prochází tudy řada značených tras pro pěší i cyklisty, ale jakou zvolit, když naše "záchytné body" na rozcestníku nejsou?

Po prohlédnutí hezkého městečka s hrázděnými a roubenými domy a kostelíkem na kopci musíme vybrat správnou silnici - směr Bad Schandau. Je to hlavní spojka tohoto pohraničního sídla s "civilizací", ale není příliš frekventovaná. Pojedeme stále s kopce. Svádí to rozjet "na plné pecky", ale pokud bychom si chtěli udělat ještě jednu zajímavou odbočku, je třeba dávat bedlivý pozor na červenou značku směrem doprava. Zavede nás ke skalám Kleinstein, kde můžeme vystoupat k pěkné jeskyni Kleinsteinhöhle (pěšky). Je sice menší než nedaleký "Kravín" (Kuhstall) poblíž Heidmühle, ale zato tam nepotkáme davy výletníků.

Brzy se znovu setkáváme s naší známou Křinicí, zde zvanou Kirnitsch, a postupně míjíme několik bývalých mlýnů. Jeden z nich, Neumannsmühle, slouží jako muzeum - mlýn je rekonstruovanou technickou památkou s funkčním kolem.

Další zastávku je možné udělat u Lichtenheiner Wasserfall: je tu parkoviště se stánky, konečná "tramvaje" z Bad Schandau a obvykle spousta lidí (chodí se odtud k již zmíněnému "Kravínu"), takže ho nepřehlédneme. Vodopád je hned u silnice, ale nesmíme od něho očekávat zvlášť silný zážitek - pokud není právě po velkých deštích, moc vody v něm neteče.

Po silnici, s níž paralelně vedou koleje místního turistického vláčku, už pokračujeme jen malý kousek, k Heidmühle, kde odbočujeme doleva do skal. Abychom nezabloudili, musíme se nadále držet směrovek na Zeughaus, rozcestí bude ještě několik. (Je bezpečnější mít s sebou mapu, i když značení je dobré). Stále jde o široké cesty nebo spíš lesní silničky, samozřejmě bez dopravy. Musíme překonat pár sedýlek, ale cesta je to příjemná.

Kousek za chatou Zeughaus, kde je možné se občerstvit, začne cesta znovu "padat" do údolí Křinice. Podél říčky pak pokračujeme pro změnu proti proudu až na přechod Zadní Jetřichovice. Cestou mineme nádrž na plavení dřeva Niedere Schleuse (o kus dál, kam už cyklotrasa nevede a kde také není sjízdná cesta, je druhá nádrž Obere Schleuse, na níž Němci provozují jízdu na pramičkách podobně jako u nás v Tiché a Divoké soutěsce).

Přechod Zadní Jetřichovice je absolutní konec světa - široko daleko žádná civilizace, jen mostek, hraniční tabule a dva rozcestníky. Do "vnitrozemí" vede jediná cesta , tzv. Česká silnice. Vracíme se přes křižovatku "Na Tokáni"; vlastní Tokáni, loveckému srubu Kinských, který teď slouží jako restaurace, se cyklotrasa (č. 3029) vyhýbá, takže kdo se chce občerstvit, musí si trochu přidat. Brzy poté jsme na silnici do Doubice a opouštíme národní park.

Z Doubice vede přímo do Krásné Lípy silnice, ale přes kopec se značným převýšením. Příjemnější je sledovat cyklotrasu, která se největšímu stoupání vyhýbá, nebo zvolit objížďku přes Kyjov (a vrátit se cestou, kterou jsme výlet začínali).

Další související články: