Cyklotoulky v Bílých Karpatech

Přestože jsem o východoslovenském bikerovi Karolovi M. věděl již déle, seznámili jsme se osobně teprve loni v chatě na Kamenitém no a další rok ještě musel uplynout, než jsem mohl mít to potěšení být jeho parťákem na dvoudenních cyklotoulkách v nádherném pohoří na pomezí Moravy a Slovenska - v Bílých a Bielych Karpatech.

Možná stojí za připomenutí, že toto pohoří je nejzápadnější součástí karpatského horského systému a geograficky patří do Vnějších Západních Karpat. Rozkládá se na ploše 575 km², střední výška je 473 m n.m. a nejvyšším vrcholem je Velká Javořina 970 m n.m. Dělí se na 9 podcelků - Žalostinská vrchovina, Javořinská hornatina, Beštiny, Lopenická hornatina, Súčanská vrchovina, Kobylináč, Kýčerská hornatina, Bošácké bradlá, Vršatské bradlá.

Nejvýznamnější oblasti na obouch stranách hranice jsou chráněny v CHKO Bílé Karpaty a CHKO Biele Karpaty a také toto území bylo od roku 1996 zařazeno na seznam biosférických rezervací UNESCO. Tolik nejzákladnější údaje, v případě tohoto pohoří je ale podle mne nejzajímavější ten fakt, že na jeho současné tolik obdivované podobě se podílela především šetrná exploatace v předcházejících stoletích - žďáření a mýcení původních lesních porostů za účelem získání pastvin, luk a políček, roztroušená kopaničářská zástavba s dodnes zachovanou a nebo aspoň znovu zaváděnou zemědělskou technologií citlivého obrábění půdy a hlavně obnovované ruční vyžínání pověstných bělokarpatských luk za účelem zachování rostlinných společenstev, mezi jinými tolik ceněných orchidejí, soliterních stromů a květnatých luk.

Den prvý

Pojali jsme jej jako "aklimatizaci" (aspoň tedy já) na letošní prvé "pořádné" ježdění na horách. Předstartovní doplnění živin, tekutin a vyrážíme. Nejprve od chaty na vrchol Velké Javořiny a odtud po hřebeni poměrně hlubokým sněhem (dost jsem si zanadával na své úplně nevhodné a klouzavé obutí pro tuto příležitost, ale dnes už mám doma pro další obdobné akce "pořádně zubaté švalbky") kolem pomníčků na hřebenu nejprve po červené KČT, následný úsek po lesní cestě vpravo stále ještě tajícím sněhem a po chvíli vlevo po modré KČT (také cyklostezka 5052) za současného poměrně rychlého ztrácení výšky.

Prvé slušnější výhledy se naskytly do dolin na sever a severozápad hlavně směrem k Uherskému Brodu, zatím ještě stromům chyběl prvý jarní zelený háv, ale v lesích zato rostlo neskutečné množství sněženek, prvosenek a dymnivek. Krásný sjezd nyní již po suché lesní cestě skončil v rázovitých Vápenkách, odtud jsme pokračovali na západ okresní silnicí (taktéž cyklostezka 46 - Šumárnická) po proudu Veličky, která byla nejspíše tou pohonnou energií v nebývale velkém počtu mlýnů, kolem kterých jsme projeli na relativně krátkém úseku cesty - Fojtický, Podširocký, Čerešnický, Hryzálecký, Zámečnický, Suchovský, Petruchův, Kománkův až do Javorníka.

Zde si Karol v praxi ověřil, že Janáček není pouze jménem známého hudebního skladatele event. rychlíku, ale i v tomto regionu oblíbeného (a docela "pitelného") pěnivého ionťáku. Lehce stoupavý průjezd velmi pěkným Filipovským údolím proti proudu Hrubého potoka (cyklostezka 5046 nebo i zelená KČT), kolem několika rekreačních zařízení k myslivecké chatě Megovka, kam v polovině 19. století chodíval i J. M. Hurban - spisovatel, politik, novinář a ev. kněz.

Zde si myslivci připravovali "úlovek zakoupený v supermarketu" na večerní grilování a poté, co nám nabídli pohoštění v podobě na Moravě oblíbeného ovocného destilátu a byli Karolem seznámeni s dalším plánem naší cesty, zaznělo ryzí moravštinou. "Pánové, to vám je…, na takovej kopec se drbat?" Protože ten "takovej" kopec na nás ještě čekal, opustili jsme pohostinné myslivce, od chaty dále po zelené KČT proti proudu Hrubého potoka, kolem krásné ale malé kaskádky. Následně si Karol vyzkoušel brodění jmenovaného potoka v sedle (skoro úspěšně) a potom nás čekalo asi 1,5 km tlačení kol nepříjemně stoupající loukou na severovýchod až na komunikaci vedoucí od Nové Lhoty na jihovýchod.

Silnice s docela kvalitním povrchem měla být zřejmě spojnicí se Starou Turou na Slovensku, ale z nějakých důvodů nebyla řádně dokončena a uvedena do provozu, i když ji zřejmě domorodci, kteří ji znají, běžně používají. Takže touto komunikací jsme se velmi příjemně a také dlouhým sjezdem za současného obdivování bílé čepičky Velké Javořiny a jižních svahů Bielych Karpat svezli do Staré Turé.

Posezení v bistru tentokrát u plzeňského produktu padlo nesmírně vhod. Zapadající Slunce dalo Karpatům nové tvary a barvy, takže trošku zpříjemnilo táhlé a dlouhé stoupání zpět na základnu. Ještě ve Staré Turé nás na správnou cestu k Holubyho chatě nasměrovala orientační tabule (mimochodem další byly dobře a viditelně rozmístěné ve všech přístupových směrech) - cyklostezka 8304, následovala osada Hrnčiarové, zde vlevo a přes Barinu a Harušťákovce až k chatě, za kamarády k večeři, pivu... Tak skončil den prvý, … 51 km a 1 145 metrů převýšení, ani k žádnému výraznějšímu statisticky zajímavému držkopádu nad 5 štychů nedošlo…

Den druhý

Po předcházejícím "aklimatizačním dni" a překvapivě "nic moc" snídani jsme se hned vrhli realizovat další, nyní již sportovně náročnější okruh. Známou cestou na vrchol Velké Javořiny k vysílači, sněhu sice výrazně ubylo, ale stále ještě nás potrápil. I další úsek cesty byl ze začátku známý, ale dál jsme se tlačili nejprve po cyklostezce 5052 kolem pramene Veličky a potom lesními cestami na sever nejprve ke Straňanské vodní nádrži a posléze do Strání.

Zde jsme zcela jistě uvedli do lehkého šoku zdejší štamgasty, kteří místo aby vykonávali nějakou užitečnou činnost, již dopoledne se osvěžovali jak jinak než oblíbeným Janáčkem v místní hospodě v prvém poschodí, do níž jsme po schodech po zralé úvaze vynesli svá kola… Po doplnění tekutin to dolů šlo nesrovnatelně lépe.

Stoupání s nádhernými kruhovými výhledy nás vyvedlo až na křižovatku nad Březovou a odtud jsme se rozhodli "ochutnat trochu terénního karpatského hřebenového ježdění". Následujících 6 km po červené KČT na severovýchod přes kóty 607 m n.m., Studený vrch 646 m n.m., Holý vrch 592 m n.m., Obecní háj 536 m n.m. a 572 m n.m. vedených částečně po loukách, okrajem lesa i starými sady se mi velmi líbilo a na tom nic nezměnilo nic ani několik silně blátivých úseků, za sucha to musí být super úsek.

Pěkné výhledy na Bílé Karpaty hlavně na sever a severozápad a také k "Brodu a Hradišťu", kazil pouze opar v dáli, chtělo by to tu být na podzim nebo v jasné mrazivé zimě. Kousek po silnici a již je zde stále po červené KČT (cyklostezka 46) krátké ale silně kalorické stoupání na Troják, vedené poměrně nepochopitelně kolmo na vrstevnice…, přemýšlím, jakou dopravní techniku zde používají v zimě. Troják (poblíž Vysoký vrch 698 m n.m.) a celá řada "nezodpovědně" zavřených turistických objektů - chata Troják, Lopata a další.

Výhledy trochu omezené, ale nad sjezdovkou v dáli jsme v oparu rozeznali nezaměnitelný a charakteristický čarovný obrys Velkého Rozsutce a dalších vrcholů Malé Fatry, před nimi další karpatské hřebeny, Strážovské vrchy a částečně i Javorníky. Soukromě jsem si naplánoval, že někdy v zimě, až bude jasno a mrazivo (a spoustu sněhu) si sem na tento hřeben samozřejmě s výstupem na Velký Lopeník zorganizuji nějakou akci kvůli výhledům…

Kdo hledá, najde a také i my jsme byli za své úsilí odměněni "objevením" velmi příjemné a od cesty trochu zašité chaty Arnika, která v plné míře uspokojila naše veškeré konzumentské nároky i se stále oblíbenějším Janáčkem. Kousek za chatou, v Lopenickém sedle, jsme se na chvíli odloučili, Karol se probojovával na vrchol Velkého Lopeníku (911 m n.m. ) v sedle svého stroje po lesních cestách a já se držel zelené KČT a střídavě v sedle nebo s použitím techniky tlačmo přes Kobylec - 844 m n.m. a Malý Lopeník 881 m n.m. jsem se také probojoval po sněhově - blátivém sajrajtu na vrchol Velkého Lopeníku, kde už na mě spokojeně Karol čekal…

Cestou (právě v moment, kdy jsem to zvládal v sedle) jsem zažil velmi zajímavý moment, potkal jsem skupinu již sestupujících teenagerů, krátce mě zpoceného, zastříkaného blátem a pod. zhodnotili a jeden to završil výrokem: "Hele vole, magor…" Až později mi došlo, že to lze (možná) chápat jako uznání…

Krásná a technicky vydařená konstrukce rozhledny, dvě příjemné slečny se psem ochotným pózovat při pořizování vrcholového fota a hlavně výhledy. Popisy obzorů na vrcholovém ochozu, kót i obcí v okolí, na Moravě i na Slovensku. Bílé i Biele Karpaty, Inovec, Strážovské vrchy, Malá Fatra, Javorníky, Chřiby, Hostýnky a když se zadaří i daleko daleko více jako na dlani…

Následující naplánovaný sjezd po modré tur. značce byl fascinující třešničkou na našem bělokarpatském ježdění, prvý strmý úsek převážně v lese až bral dech, protože jsem chtěl udržet příznivou pádovou statistiku, několik úseků jsem zvládl snášením kola (Karol sjížděl vše). Ale dál to byl již super zážitek, který nás bleskurychle po Novou Bošácu přes Grúň částečně lesem a také loukami s výhledy na Inovec připravil o 500 výškových metrů…

V Novej Bošáci jsme již bohužel nenarazili na čím dále oblíbenějšího přítele Janáčka, osvěžili jsme se proto záhadným produktem se jménem Pater. Zde konzumující domorodci se chválili, že právě vyráběli svůj vyhlášený ovocný destilovaný produkt, bohužel vzorek na posouzení nepředložili.

Dnešní okruh jsme začali pomalu uzavírat po příjemném rychlém asfaltu nejprve na jihovýchod po Štiavnické cyklomagistrále přes Zemianské Podhradie do Bošáce, odtud vpravo do Dolného Srnia, ještě jednou vpravo do Moravského Lieskového. Kousek směrem na Moravu, ale už v Brestovém podle ukazatele vlevo. Ještě jednou jsme využili cestou možnost doplnit tekutiny v bistru u cesty a potom naposledy přes Cetunu zvládli závěrečné stoupání na základnu - Holubyho chatu.

Tento den jsme ušlápli 64 km a 1 685 metrů převýšení. Itinerář na oba dny připravil Karol Mizla, cestou jsme používali kromě spec. mapek lesních cest stažených z internetu i cyklomapu Shocart 1:60 000 č. 170 Slovácko - Bílé Karpaty (pokrývá i Biele Karpaty).