Belize - perla Karibiku, putování na kole Střední Amerikou

Na kole Střední Amerikou (2), perla Karibiku

Perla Karibiku, země, kde je život jednoduchý zhruba tak, jako je se natáhnout pro mango z volně se houpající hamaky, všude hodní, vstřícní lidé, báječné moře… Všechno tohle se můžete dočíst v průvodcích, na blogu IDNES, zkratka kdekoli. Pokud jsou u daného textu i fotky, zaručeně vám způsobí chvění rukou a vy nebudete snít o ničem jiném, než strávit v tomto ráji zahálky alespoň několik dní…

Skutečnost je samozřejmě poněkud odlišná. V Belize jako jediné zemi Střední Ameriky použijete jako úřední řeč angličtinu, historický fakt Britského Hondurasu nejde zapřít, navíc je země pořád součástí Commonwelthu, stejně jako Kanada.

Lazy days, wild nights. S tímto heslem na tričku (které zakoupili jistojistě na letišti) vystupuje většina turistů z taxíku či busu v Belize City. Čeká je potápění na Cayes, návštěva mayských měst a pralesů. Dostanou se jen tam, kam je pustí ostražitá ruka jejich průvodců.

Čtěte také: Na kole Střední Amerikou (1), Mexiko Yucatan

Fakt je ten, že samotné hlavní město Belize má velmi špatnou pověst a v současné době tady řádí gangy, které válčí jak samy mezi sebou, tak s policií a při tom si slupnou i nějakého toho turistu. Cesta kolmo je tedy prakticky nemožná. Nikdo z turistů, kteří sem přiletí, ovšem o této skutečnosti neví a neví ani o situaci a chudobě ve městech. Fakt je ten, že život zde není jednoduchý.

Realita

Překračuji hranici na severu a mířím do městečka Corozal. Cesta se rázem mění z pohodové široké mexické na klikatou úzkou a se špatným povrchem, kvalitou nesahá cestě na Pustevny ani po paty. Řidiči navíc nerespektují povolenou rychlost a už vůbec ne nějaké cyklisty. To má za následek, že se tu a tam stane, že vás auto vytlačí ze silnice, respektive dobrovolně uhnete za krajnici plnou střepů a volíte raději delší život strávený lepením duší než rychlou smrt pod koly kamionu vezoucího cukrovou třtinu.

Za 40 kilometrů jsem píchnul dvakrát, vždy na krajnici a vždy na střepech z flašek od piva. Začínal jsem být pomalu pěkně nasranej. Corozal mně ale velkolepě přivítal skvostným rodinným ubytováním v guest housu.

Vede ho Shu Byron s manželkou a podle všeho se jim velmi daří. Starší manželé opustili Tchajwan, žili chvíli v Kanadě a před pár lety zamířili do Belize. Je tady lepší klima, rostou zde téměř ty samé rostliny jako v jejich domovině a pro podnikavce jsou zde dveře otevřené.

Budete se divit, ale vesměs všechny obchody vlastni a provozuji Číňané nebo Tchajwanci. Místní černoši pouze v obchodech pomáhají, pokud vůbec. Zase se ale nadřou dost na polích, produkce cukrové třtiny, zeleniny a ovoce vyžaduje také své.

Manželka Shua mi večer vysvětluje, co všechno a jak vaří. Dávají jednoznačně přednost zelenině a ovoci, které si sami pěstují. Podstupuji dokonce i malou ochutnávku (přiznávám, že jsem ani nevěděl, co vlastně jím). Navrch dostávám kokosový ořech na zapití těch darů.

Chci pokračovat do mayského města Lamanai, kde se dá podle průvodce dostat pouze lodí (samozřejmě za patřičný obnos). Shu mi ale vysvětluje, že na kole to nebude problém a hned taky bádáme nad mapou, jak na to Lamanai.

Pokud jste již navštívili některé z mayských měst, určitě mi dáte za pravdu, že okamžiky strávené zde jsou opravdu velkým zážitkem. Osobně mám rád, když je takové místo zahaleno rouškou tajemství, prales v okolí a málo lidí k tomu bohatě postačí.

Fantazie potom začíná pracovat na plné obrátky. Lamanai je právě takovým místem. Již to, že se zde preferuje přístup po vodě napovídá, že tady moc lidí nepotkáte. Já měl to štěstí, že jsem dorazil do opuštěné recepce těsně před setměním a díky dobrotě rangera z parku, kterým byl drobný mladý černoch s dredy, jsem mohl zůstat přes noc na zemi jednoho přístřešku.

Z minula už vím, že lepší je lehnout si na karimatku a teprve potom vztyčit stativ od foťáku s moskytiérou. Tento fígl, ač se zdá konstrukčně značně jednoduchý, vyžaduje, řekl bych, naprosté soustředění jak při stavbě, tak při použití v noci… K destrukci dochází snadno a poměrně často a následná stavba není vůbec nic jednoduchého, zvlášť když přechází do ofenzívy komáři, kteří by se jako zázrakem vrátili z trestné lavice…

Noc je zpestřena řevem opic. Je to něco nepopsatelného. Znám to již z Venezuely, ale pořád mi není jasné jak opice, která měří sotva šedesát centimetrů může vydávat řev tak podobný řevu lva. Pokud tyto okamžiky zažijete sami v noci v džungli, krve by se ve vás nedořezal, zvláště když se kolem vás baví takhle dvě skupiny, které si jaksi potřebují zrovna ve dvě ráno cosi naléhavého sdělit.

Vstávám v šest jako každý den, zkrátka s rozbřeskem a upaluji do kanceláře koupit lístek. Cena je 10 belizijských dolarů, čili cca naše stovka. Oproti Mexiku je vstup velmi levný a to je jedině dobře. Kolo nechávám u vchodu do muzea, nikdo tady není, lodě s pár turisty přijedou až v deset a opice na kole jezdit neumí. Ale pro jistotu ho zamykám, co kdyby to chtěly ty potvory zkusit.

Město je naprosto skvostné, pyramidy jsou částečně pokryty mechy, a pokud je před některou prostranství, je docela solidně udržováno zatravněním. Většinu ze staveb ale pohltil prales. Lamanai bývalo jedním z opravdu velkých měst ve staré mayské době a je to znát. Zdroj vody byl nedaleko a od toho se vše odvíjelo. Samozřejmě za tisíc let je všechno jinak, ale mně vyhovuje dnešní podoba bez obávaných válečníků.

High temple je naprosto úchvatný a vystupuje nad okolní džungli, poskytuje nádherný výhled na okolí s řekou a džungli. Za chvíli potkávám Joerga, mého kanadského kolegu cyklistu. Spolu projíždíme Belize, vždycky se někde potkáme.

Zatím jsme zde sami a já mám již vše prohlednuto a nafoceno. Objevuji ale ještě jednu stezku, která vede ke staré továrně na zpracování cukrové třtiny. Celou ji pohltil prales, stromy omotaly kořeny stroje i zdi budov a dávají nám tak jasně na srozuměnou, že čas a zvláště ten náš je velmi pomíjivý.

Území Menonitu

Zpátky cestou necestou jedeme s Joergem do Orange Walk přes území Menonitu. Tito drsní zemědělci protestantského vyznání jsou rozeseti po celé Střední a Jižní Americe a zušlechťují ve svých komunitách krajinu k obrazu svému. Hovoří drsnou archaickou směsicí Němčiny a Holandštiny a z některých doslova běhá mráz po zádech.

No řekněte, když proti vám jdou tři chlapi, každý metr devadesát, blond a se sestřihem tak typickým pro válečné Německo, neměli byste obavy? Jsou to ale fajn lidé i když uzavření. To je zřejmě zachránilo před zásahem zvenčí. Dodnes používají starou techniku v podání traktoru bez pneumatik, povozy s koňmi, ale přesto jim jaksi všechno jde.

Dáváme s Joergem jednu kolu a ptáme se na cestu. Ne že bychom nevěděli jak dál ze Shipyardu, ale jen tak chceme navázat řeč. Malý kluk v kostkované košili a černých montérkách, které nosí všichni, mi běží pro olej k namazání řetězu, zatímco jeho děda radí co a jak.

Dospělí muži jsou někde na poli, pár jich dál vrtá studnu. Jdu udělat fotku a pokusím se s nimi mluvit. Fotku udělat můžu, mluvit se mnou nebudou. Na rozloučenou podávám ruku, málem mi ji rozdrtí. Jsou to tvrdí hoši.

Drkotání zubů na Old Highway

Směřuji na Altun Ha, další mayskou památku, měla by být na stejném levelu jako Lamanai. Cestu si vyčůraně zkracuji po "Staré dálnici". Jak se ukazuje, nápad to byl dobrý co se délky trasy týká, ale s povrchem jsme na štíru. Kameny, šotolina, částečně bez povrchu. Dálnice je fakt old. A to mně moc neblaží.

Mám strach o kolo, už jednou jsem čistil řetěz i přehazku a jestli mi rupne plast, tak je to v prdeli, i když mám ještě náhradní. Čeká mě ještě šest zemí a tohle by byl průser. Moc to teda neženu a padám na 17 km/h. I tak dojíždím do Corozalu před setměním pronásledovaný početným houfem komárů.

Po příjezdu zjišťuji, že jsem ztratil vlajku, zkrátka se vytřepala i s tyčkou. Naštěstí mám ještě jednu, tak to nějak slátám. Blíží se noc a je naprosto nezbytné najít nějaké úbytko. Potřebuji sprchu, pot a prach utvořili na mém těle zvláštní krustu. Ubytovává mě stará černoška ve svém již zrušeném guest housu, všude visí portréty Barraca Obamy a místo je nabito zvláštní atmosférou.

Ráno dostávám kafčo a směřuju na Altun Ha. Mapy opět nestojí za nic, každá říká něco jiného. Jaké je pak překvapení, když po osmi kilometrech stojím před mayským městem. Je opět brzo ráno a opět jsem kolkolem sám. Vhodný čas na přemýšlení.

Po dvou hodinách přicházejí nějací Američani, tak se dekuji. Moc jich tady vidět ale není. Zatím potkávám hlavně Kanaďany. Ti jediní také poznají vlajku na kole. No bodejť by ne, naše malá země jim pije krev v jejich národním sportu již značně dlouho. Jsou ale zatím všichni fajn a mají radost, že se mi daří, fotí si kolo a přejí šťastnou cestu. Člověk si tak někdy říká, proč něco takového nefunguje taky u nás.

• Pokračování článku

Další související články: