Babiččino údolí

Jednoho dne si říkám končím, končím, jedu domů. Tato myšlenka proběhne v mé hlavě po několikadenním pobytu v Peci pod Sněžkou. Krkonoše byly krásné, ale mě už to táhne domů.

Odjíždím z míst na, které jen tak nezapomenu. Byl jsem u moře na chorvatských ostrovech, v Itálii i v Bulharsku… ale Krkonoše - tam jsme se cítil svobodný. Do Krkonoš jsem dorazil sám a sám z nich i odjíždím. Mé články z této dovolené v Orlických horách a v Krkonoších již tady publikovány byly. Nyní bych vás rád pozval na cestu z Krkonoš do Opavy.

Z Pece pod Sněžkou vyjíždím brzy ráno. Vše je ještě vlhké, pár lidí už se po Peci toulá a pravděpodobně míří na Sněžku. Já ne, byl jsem tam včera. A dnes? Dnes se vracím domů do Opavy. Do Opavy je ovšem cesta dlouhá a zajímavá.

Mou první zastávkou je Trutnov. Auto zaparkuji u řeky. U řeky Úpy u jejíhož pramene jsem asi před 24 hodinami stál a zíral na to jak pramení v Obřím dole pod Sněžkou. Teď se mi v hlavě vybaví sloky oblíbené písně našeho prvního prezidenta. Teče voda teče od pramenu křepce… Tady jsem u řeky, včera jsem stal u pramene. Přes most přes Úpu mířím na nějaké tržiště. Je tady celkem živo a skrz stánky, které lemují tržiště postupuji do centra. Dojdu na nějakou ulici. Vypadá to tady jako malý Václavák.

Míjím nějaký kostel. Záhy zjišťuji, že nejde o kostel, nýbrž o radnici. Zmátla mě věž. Za chvíli jsem na pěkném Krakonošově náměstí. Prozkoumám náměstí a jeho obchůdky v podloubích, kde člověk úplně zapomene na čas. Na náměstí dále vidím kašnu jež představuje Krakonoše. V dolní části je radnice, na jejíž věži visí velké železné něco, co vypadá jako krokodýl. A nebo možná je to drak.

Z Trutnova jedu dál, další můj cíl je Rtyně v Podkrkonoší. A to z toho důvodu, že s tímhle městečkem je spojen Leoš Šimánek, jehož knih a přednášek jsem milovníkem. Nevím zda tady přímo bydlí, ale má tady sídlo jeho nakladatelství. Tak chvilku se potuluji po náměstí v naději, že ho tady třeba potkám. Nad náměstím vidím nějakou věž. Je celá dřevěná a stojí na takovém malém hřbitově. Tak se tady jen tak podívám, vyfotím si ji a mířím spět k autu. Jedu dál, počasí je hezké a další místo, na které se chci podívat, je Babiččino údolí.

Zaparkuji kousek před údolím hned vedle nějakého jezu na řece Úpě. Je šílené horko a nad údolím jsou vidět obrovské černé mraky. Bude asi bouřka. Rozhoduji se, že údolí projedu na kole. Rychle ho z auta vyndám a poskládám. Míjím zámek a mlýn s mlýnským kolem a kameny, které leží v trávě kousek za mlýnem. A už jsem u pánského hostince. Z areálu hostince je slyšet hudba a taky se odsud vine lahodná vůně pečeného masa. Jen ztěží odolávám pokušení.

Mířím k starému Bělidlu. Vlastně jdu pěšky, jelikož je tady spousta lidí a nerad bych někoho ohrozil. Nejprve se zastavím u památníku, který připomíná Babičku, Barunku se sourozenci a jejich psy. Procházím kolem mlýnského náhonu lemovaného bezpočtem vrb a rozlehlými loukami. Jedna věc mi zůstává v hlavě ještě není, když s odstupem času píšu tento článek. A to vůně. Babiččino údolí nádherně voní. Vůni sena a lípy.

Mířím dál. Střídavě pěšky nebo na kole. Konečně vidím Staré Bělidlo, dále Viktorčin splav. Tady se většina lidí otáčí a jdou zpět. Dám si zmrzlinu u stánku, o kterém si myslím, že se tady nehodí, je to spíš chodící reklama na nějakou značku. Já pojedu ještě kousek dál. Dojedu k Bílému mostu, za nímž je další most a o kousek dále skála do níž je zasazen zlatý kříž. Nevím co znamená, ale nějakou historii určitě má.

Vracím se k pěkně opravenému Ratibořickému zámku. Rád bych dovnitř, do parku. Ale bohužel. Zákaz vjezdu cyklistům. Chci tedy zámek obejít. Park je to krásný. Kvete tady spousta květin, keřů stromů. Taky jezírko před zámkem je poseto lekníny. Okolo jezírka na lavičkách ještě posedává pár lidí, kteří se nechtějí připustit, že takto krásný den zpestří bouřka.

Vracím se k autu. Sotva vyjedu, spouští se slejvák jako v tropech. Jsem nucen vynechat Českou Skalici, kde jsem se chtěl podívat do autokempu u přehrady Rozkoš, kam jsme jako děti jezdili s rodinou na dovolenou. Rozkoš se rozhodnu objet jižním směrem. U Hráze přestává pršet tak tady zastavím a jdu se podívat na hráz. Říkám si taková malá hráz a drží tak obrovské jezero. Jdu se pak podívat ještě k jezeru. Je to obrovská vodní plocha. Vidím na ní jachty a taky na naše poměry obrovské vlny. Je silný vítr a žene další bouřku. Spěchám do auta s cílem podívat se ještě do dvou měst, které jsem navštívil naposledy v dětství. A to Nové Město nad Metují a Dobrušku.

Nové Město nad Metují. Odstavím auto na nějakém parkovišti a mířím na náměstí. První pohled na náměstí mé očekávání pohledu znalého z dětství velice zklame. Je rozkopané a obehnané plotem, který střeží bagry a nákladní auta, která se tady jeví jako dinosauři. Nicméně chápu nápis na ceduli "Musíme to opravit". Náměstí v Novém Městě nad Metují je lemováno výstavními domy, jejichž štíty dávají tomuto náměstí překrásné dekorum.

Po obědě mířím ještě na zámek. Prohlížím si jen nádvoří, do zámku nepůjdu. Koupím si akorát vstupenku na zámeckou věž, kam záhy vystoupám. Je z ní pěkný výhled na okolí. Pod sebou vidím náměstí s těmi novodobými dinosaury. Ovšem i tak je náměstí výjimečné a moc hezké. Je vidět nádvoří zámku a v okolí zámku překrásnou zahradu s dřevěným mostem, který kryje střecha. Most je zdoben bílými ornamenty a naprosto dokonale do zahrady zapadá. Přechod přes most do druhé části zahrady si musíte trošku vypočítat. Most je úzký akorát tak, že projde jeden člověk a pouze v jedné části je most rozšířen tak, že se lidé mohou minout.

Je čas pokračovat dále. Hledajíc cestu zpět k autu poznám ještě několik krásných uliček a zákoutí Nového Města Nad Metují. A s myšlenkou, že se sem ještě musím někdy vrátit opouštím toto pestré město. Pestré proto, že kamkoliv jsem zašel, všude bylo nač koukat.

Vyrážím tedy dál směr Dobruška, v níž jsem během chvilky. Tady se zastavuji hlavně proto, abych poznal rodiště F. L. Věka. Odstavím auto a hned jdu na náměstí, kterému dominuje radnice a taky morový sloup s rodným domem tohoto národního buditele.

Pak již spěchám domů. Projíždím Orlické hory, kde můj výlet začal. V dáli vidím Králický Sněžník. Projedu Šumperk, Skřítek, kde ještě na chvílí zajdu do lesa v naději, že najdu nějaký ten hřib. Bohužel tady všude vidím jen samé podpapíráky (neznalým toto slovo vysvětlím třeba v diskusi). Nakonec přes Rýmařov, Bruntál a Opavu se vracím a domů do Stěbořic.