Přírodní a kulturní zajímavosti Maroka (1), písečné duny a kaňony Dadés a Todra

Již jste slyšeli zpívat písek? Že ne? Pak se vydejte na Saharu a uslyšíte. Představte si naprosté ticho, které je narušováno jen tenkým hláskem převívajícího písku, zvukem, který je jen velice těžko popsatelný. A možná, že se vůbec popsat nedá, možná že se musí zažít.

K písečným dunám

V poledním žáru většinou ustává i tento jediný zvuk pouště. Spalující slunce, před kterým není úniku. Země beze stínu, snad tak by se dala charakterizovat Sahara. Turisty nejvíce vyhledávanými písečnými dunami jsou duny v blízkosti města Erfoud zvané Erg Chebbi.

Ovšem Erg Chebbi nejsou jediné duny, které se v Maroku nacházejí. Dalšími jsou písečné přesypy v jižním Maroku v oblasti oázy Mhamid (jižně od Zagory), ale i cestou na Západní Saharu. Ovšem Erg Chebbi jsou nejblíže a tudíž relativně snadno přístupné.

Jejich rozměry nejsou sice zase až natolik impozantní - asi 32×17 kilometrů s výškou tak kolem 100 metrů, jako v některých jiných částech Sahary, ale udělejme si k nim výlet. Nejlépe je začít cestu brzy ráno, dokud není vzduch příliš horký a netvoří vzdušné víry vířící tuny prachu, které znesnadňují dýchání.

Pokud si chcete najmout auto a průvodce můžete, ale vězte, že toho není třeba, a že svým vozem a při troše šikovnosti k dunám trefíte sami. Ovšem to za dobré viditelnosti. Pokud by byla špatná viditelnost, chce to dobrou mapu a buzolu.

Tak nakonec tedy vyjíždíme z Erfoudu. Za místní tržnicí přejedeme přes brod, který je po většinu roku naprosto vyschlý. Ale občas se rozvodní a průjezd se stává nemožným. To pak musíte i několik dní počkat, až opadne voda. Od brodu pokračujeme po notně rozbité asfaltové silničce, která nás vede nehostinnou kamenitou pustinou. Jen občas narazíte na malý krámek prodavačů minerálů a zkamenělin.

Silnice po zhruba 17 kilometrech končí a dále vede jen pista. Ještě asi pět kilometrů pokračujeme zhruba kolem telegrafního vedení, cesta je občas vyznačena zeleně natřenými dřevěnými kolíky. Přejedeme kaňon koryta řeky (resp. vádí) Oued Tairhemt po kameny vydlážděném dně kolem oázy a pokračujeme dále.

Brzy se objeví žlutooranžově zbarvené písečné přesypy. Cesty se zde rozbíhají na všechny strany, to jak si zrovna kdo umanul kam jet. Udržujeme směr k dunám a vybíráme nejsjízdnější cestu. Musím zaklepat na dřevo, ale ještě nikdy jsme na Sahaře nezapadli, což již někteří méně šťastní kolegové tvrdit nemohou. A to na rozdíl od nás si vždy brali místního průvodce…

Konečně přijíždíme k dunám, které jsou po obvodu lemovány hotely a kempy určenými pro turisty. Hotely Sahara, Jasmína jsou jen jedněmi z mnoha, na které tady narazíte. Mimo stínu vám mohou nabídnout vodu, mátový čaj či kus-kus, nocleh, ale i vyjížďku na velbloudech.

Nacházíme se jen několik kilometrů od hranice s Alžírskem, s nímž však Maroko nemá diplomatické styky. Snad je bude muset časem urovnat, neboť celá písečná duna se pohybuje směrem k Alžírsku. Naštěstí jen rychlostí několika centimetrů za rok, takže zatím je času dost.

Většina cizinců sem přijíždí, podobně jako většina našich cestovek, jen na krátký výlet. Na východ Slunce a honem zpátky. Východ Slunce je zde sice krásný, ale pouhý východ sluníčka není ono. V dunách chce prožít alespoň celý den, abyste si mohli vychutnat skutečnou atmosféru tohoto čarokrásného světa. Východ Slunce, kdy se Sahara probouzí do nového dne, poledne, kdy zničující paprsky spalují vše, co se před nimi neukryje, i pozdní odpoledne, kdy se začínají prodlužovat stíny a Sahara se chystá na další noc.

Západ Slunce je stejně krásný jako východ, jen den střídá noc. Již jste viděli saharskou noční oblohu? Že ne? To jste přišli o hodně. Pokud není ovšem atmosféra zaprášená. Pokud je ale průzračná, temná noc vás vynese až ke hvězdám, které se tady zdají býti na dosah ruky. Mléčná dráha, nízko nad obzorem souhvězdí jižní oblohy. V jarních měsících lze při troše štěstí spatřit i nejsevernější část souhvězdí Jižního kříže - hvězdu gama Crucis. Skutečný zážitek. Navíc hvězdy jsou viditelné i těsně nad obzorem, skutečný ráj pro astronomy.

V blízkosti Erg Chebbi je několik zajímavých míst, které určitě, stojí za prohlídku. Na prvním místě bych uvedl jezero Dayet Srji. Jezero v létě většinou vysychá, ale na jaře, kdy je tady dostatek vody, můžeme vidět plameňáky, v rákosových porostech hnízdí vodní ptáci známí i od nás. Vzduch je nádherně vlhký a slaný, takže když zavřete oči máte pocit, že jste někde úplně jinde.

Toto jezero se nachází asi tři kilometry jihozápadně od osady Merzouga, ve které žije asi 1 500 obyvatel. Tafilálet je oblast velkého množství oáz. Největšími městy jsou tady Rissani a Erfoud. Za zmínku stojí ruiny Sijilmassa. Pocházely odsud některé vládnoucí dynastie Maroka, vzpomeňme si jen na slavné Saadovce, kteří zvelebili Marrákeš. Poblíž města Er-Rachídia ještě vzpomeňme Source Blue de-Meski, významný zdroj vody a na marocké poměry krásné koupaliště.

Kaňon Todra

Gorges du Todra, obrovský a hluboký kaňon, jedna z největších geologických zvláštností Afriky. Kaňon je přes 80 kilometrů dlouhý, ale nejzajímavější je na samém svém počátku. Tady dosahuje výška stěn přes 300 metrů a v nejužším místě má kaňon pouhých deset metrů.

Opravdu impozantní pohled, který je navíc umocněn červenou barvou jejich stěn. V průvodcích sice píší, že kaňonem protéká říčka s krystalicky čistou vodou, ale pravdou je, že voda je mnohdy kalná a plná bahna. To v době, kdy v horách zaprší a do údolí se přižene přívalová voda. Ta pak znemožní průchod kaňonem a je potřeba čekat dlouhé hodiny, než voda opadne.

Ústí kaňonu se nachází asi 15 kilometrů od městečka Tinerhir, které je obklopeno pouští. Městečko má asi 30 tisíc obyvatel, ale budí spíše dojmem větší vesnice. V kaňonu je možné absolvovat treking, ale je to náročná akce na více dní. Navíc zde můžete zápasit s nedostatkem vody. Je možný přechod do sousedního kaňonu Dadés.

Celou cestu lze za dobrých podmínek absolvovat i terénním autem přes sedlo ve výšce 2 800 metrů, ale vzhledem k řidičskému umění marockých šoférů, technickému stavu jejich bouráků a ceně příliš nedoporučuji. Mohlo by se stát, že by tato cesta mohla být cestou poslední.

Zajímavý je také výlet nahoru na planinu. Z hrany kaňonu se otevírají úžasné pohledy dolů na dno kaňonu. Náhorní pláně jsou rozbrázděny soustavou dalších menších kaňonů. Vegetace je velice sporá, představována prakticky jen vytrvalými trávami. Ta slouží jednak za potravu kozám, které tady pasou místní Berbeři, jednak jako palivo pro tytéž Berbery.

Tito Berbeři jsou však poměrně drzí a k turistům ne vždy příliš přívětiví. Nejenže většina z nich neovládá žádný ze světových jazyků, ale dokonce ani arabštinu. Jejich černé stany jsou sporadicky rozesety po nekonečných pláních této pusté, divoké, ale přesto nádherné oblasti, kteráž si svou podmanivou krásou jistě získá každého, kdo se kolem sebe umí dívat.

Problémem bývá sestup zpět na dno kaňonu. Dolů vedou úzké chodníčky, ale ve strmých stěnách se velice těžko hledají. Pokud je neznáte může se vám stát, že budete muset zpáteční cestu absolvovat ve svých původních šlépějích.

• Pokračování článku o Maroku

» Nejnovější články, archiv