Lovčen, Černá Hora

Masív Lovčenu je jednou z horských skupin, které se zvadají bezprostředně nad pobřežím Jadranu. Kraj za tímto pobřežním pásmem hor opět klesá, a tak díky poměrně vysoké nadmořské výšce tvoří Lovčen a jeho pokračovatelé dále na jihu výrazný zeměpisný i klimatický předěl. Při slunečných dnech na pobřeží je možné často pozorovat bouřky nad blízkými vrcholky hor.

Na vzdálenosti často jen asi pěti kilometrů se terén zvedá od hladiny moře až do výšky 1 749 metrů, kolik činí výška nejvyššího kopce v Lovčenu, Štirovniku, takže k ochlazení vlhkého vzduchu od moře dojde při jeho cestě přes hory poměrně rychle, páry zkondenzují a vláha spadne zpět na zem. Hory tvoří dramatickou kulisu jak Boce Kotorské, tak Budvě a okolí na druhé straně.

Výjezd do Lovčenu autem nebo na kole je možný ze severozápadu a z jihovýchodu. První možnost nabízí jeden z nejúchvatnějších řidičských zážitků v podobě asi 23 serpentin po dobré široké asfaltce (ovšem s busem se vyhnete jen na rozšířených místech) z Kotoru směrem na Cetinj, které překonají asi tisícimetrové převýšeni do vesnice Krstac.

Neopakovatelné letecké pohledy na jednotlivé zálivy Boky a města na jejím pobřeží, stejně jako na hory nad ní, si můžete vychutnávat pop celou dobu jízdy, pokud však nejste zrovna v některém tunelu nebo vaši pozornost neupoutají vraky aut na strmých svazích podél cesty. V Krstaci je nutné odbočit na snadno přehlédnutelnou prašnou odbočku, která stoupá dalších dvanáct kilometrů (a 500 metrů převýšení) pod vrchol Štirovnik. Někde uprostřed je ten nejstrmější úsek vyasfaltován, ale jinak je to jízda mezi vápencovým kamením na silničce, která snad kdysi měla zpevněný makadamový povrch.

Druhá silnice, tentokrát asfaltová po celé své délce začíná v kdysi hlavním městě Černé Hory Cetinji a vyvádí vás v nespočetných serpentinách na náhorní plošinu Ivanova korita, jakési rozsáhlé polje ve výšce 1480 metrů. Krásná je jízda bukovým a dubovým lesem, který zde nedosahuje vzrůstu jako u nás, ale má výšku spíše vzrostlé lísky. Celý Lovčen je porostlý tímto hustým, ale nízkým lesem, díky čemuž se v horách drží poměrně dost vody, i přes extrémně propustné vápencové podloží. Není divu, že je zde kolem cesty postaveno vícero soukromých rekreačních chat, kam si jezdí obyvatelé z pobřeží odpočinout do stínu a chládku.

Ať použijete kteroukoliv z příjezdových cest, vždy se dostanete na plošinu Ivanova korita, odkud přehlédnete to hlavní, co na Lovčenu je. Naproti sobě, odděleni hlubokým sedlem, jsou dva nejvyšší vrcholy pohoří – Štirovnik (1 749 m), který je díky vojenskému prostoru na vrcholu (satelity a antény) bohužel nepřístupný a Jezerski vrh (1 660 m). Ani temeno Jezerského vrhu však nezůstalo ušetřeno lidského zásahu. "Zdobí" jej betonové těleso mauzolea Petra Njegoše, obroditele Černé Hory.

Ivanova korita byla kdysi zemědělská osada, jakých stálo na svazích Lovčenu více. Tato však téměř jediná ušla neveselému osudu těch druhých a nezanikla, protože se zde začaly rozvíjet služby pro turistický ruch. Od starousedlíků je možné koupit Njegušský sýr nebo uzenou šunku (pršut ) a v ohbí silnice vyvěrá silný pramen pitné vody – pravé požehnání v každých krasových horách. Kousek dále stojí turistický hotel s restaurací, kurty na tenis a dokonce i lyžařský vlek. Odtud také vede nově vyznačkovaný nenáročný chodník k vyhlídkovým místům, odkud se otevírají krásné výhledy dolů na pobřeží.

I když literatura uvádí, že v pohoří vede několik značených cest na jeho nejvyšší vrcholy, dnešní realita je jiná. O značených stezkách ani chodnících nemůže být, kromě té jedné nové, ani řeč, ale zase můžete vyrazit téměř kamkoliv a toulat se po horách dle libosti. Díky listnatému lesu se zde budete pohybovat mnohem jednodušeji než po kamenitých stráních Chorvatska porostlých pichlavou macchií. Nejlepší je zvolit svůj základní tábor právě zde, na Ivanově koritě, protože vám tu nehrozí problémy s pitnou vodou. V několika dalších dnech si můžete vybrat za své cíle postupně vrcholek Jezerski vrh, skalní stěny Goliše nebo se jen tak toulat po opuštěných salaších a usedlostech podél cesty dolů do Kotoru.

Konečná asfaltky z Cetinje je na kruhovém parkovišti bezprostředně pod vrcholem Jezerského vrhu u restaurace, která láká turisty na domácí černohorskou atmosféru. Je tu také prodejna suvenýrů, kde se věřícím Černohorcům nutí různé upomínky na Petra II. Petroviče Njegoše a jen málokterý nepodlehne. Pro Černohorce je totiž vladyka Njegoš z Cetinje národním hrdinou, který za své vlády po roce 1878 národně a kulturně pozvednul celou Černou horu.

V této době také získala celá Černá Hora nezávislost na Turcích. Vladyka projevil přání být po smrti pohřben v kapli na vrcholku Jererského vrhu, ovšem toto nebylo splněno. Až kníže Danilo odnesl jeho ostatky na vrcholek a kaple se stala pro Černohorce symbolem odporu proti Turkům i Rakušanům. V roce 1916 Rakušané přikázali zbořit starou kapli a Njegošovy ostatky předali metropolitovi pravoslavné církve v Cetinji. Po válce, v roce 1925 byla postavena druhá, nová kaple a opět sem byly převezeny exhumované zbytky Njegošovy. Nynější podoba mauzolea je z let 1951 – 1974.

Kousek nad parkovištěm je vstup do podzemního tunelu, kterým se po 470 schodech vystoupá na samotný vrchol kopce s mauzoleem. Za vstup do budovy mauzolea vybírají od cizinců 4 marky, což je celkem dost na to, že my cizinci nemáme k Nikolovi Njegošovi až zase tak vroucný vztah jako místní a vidět ho vpravdě nemusíme. Rozhled z holého vrcholku je to, za čím sem cizinci jezdí a ten je vskutku skvělý. Na jedné straně se modrá voda v Boce Kotorské, na druhé se potom v oparu leskne hladina Skadarského jezera a mezi tím je na západě moře.

Výhledu do vnitrozemí defilují nižší části Lovčenu s typickou krasovou modelací terénu a v dálce je znát smogová poklička nad kotlinou s hlavním městem Podgoricí. Po ránu je údajně vidět až do Itálie. Krásné jsou i pohledy ne tak vzdálené – přímo pod vrcholem je rozsáhlé polje s pestře zbarvenými políčky několika zemědělců, kteří zde ještě zůstali a celá Ivanova korita jako na dlani. Přímo vedle je vrchol Štirovniku a na severozápad vybíhá od mauzolea ostrý hřeben k dalšímu výraznému vrcholu Goliš.

Na jih jsou svahy mírné a kamenité, avšak na sever spadají prudkými stěnami. Nejen kvůli jeho přírodním krásám, ale také kvůli historické důležitosti (ve vsi Njeguši se narodili dva vládcové Černé hory) bylo 6 400 ha Lovčenu prohlášeno za národní park. Hřeben hor zde tvoří hranici mezi přímořským a kontinentálním klimatem.

Na zběžné prohlédnutí pohoří autem stačí bohatě půl dne, ovšem pokud jste turisté a chcete se s Lovčenem seznámit trochu blíže, věnujte mu aspoň dva dny. V tom případě nastává problém, jak se na Ivanovu koritu dostat, protože veřejná doprava vás nezaveze dále než do Cetinje, odkud je to ještě dvacet kilometrů. Ty se dají urazit buďto pěšourem, nebo stopem (mauzoleum je oblíbený cíl výletů pro Černohorce, takže nějaká ta auta sem jezdí). V každém případě je to příjemný únik z rozpálených pláží pod Lovčenem.