Jak chutná Afrika, Mont Keňa a safari

Vše začalo nad knihou Ernsta Hemingwaye. Tehdy jsem pochopil, že do Afriky prostě musím. A když do Afriky, tak jedině tam, kde je Afrika nejafričtější a černoši nejčernější, tedy do Afriky rovníkové. Let společností KLM do Nairobi proběhl s komfortem, kterého se posléze dobrovolně zříkáme.

Po odbavení a vyřízení víza v letištní hale projíždíme městem do hotelu s příznačným názvem Africana, který leží v centru města a údajně patří mezi lepší hotely. Dostáváme dokonce pokoj s koupelnou, ve které jsou dva kohoutky s vodou. Zjišťujeme ovšem, že kohoutek určený pro teplou vodu je pouze pozůstatek britské kolonizace a místní personál už snad ani nemůže pamatovat, k čemu kdysi sloužil. Usínáme s koloritem černošských písní z ulice a ráno odjíždíme do hor.

Punta Lenana

Hlavním cílem je dosažení vrcholu Point Lenana v masívu Mt. Kenya. Výstup začíná v Naro Moru Gate lehkým terénem, který by se dal absolvovat i terénním vozem. Již po třech hodinách přicházíme k Met Station v nadmořské výšce 3 048 m. Toto místo leží v oblasti bambusového porostu a již při příchodu nás vítá stádo opic. Moji kolegové vytahují fotoaparáty, házejí opicím kusy chleba a nadšeně pořizují první snímky. Místo fotoaparátu beru do ruky bambusovou hůl, protože jsem měl již dříve možnost poznat, že rčení "drzý jak opice" nevzniklo náhodou. Nakonec jsme v našem stanu byli jediní, kdo před rychlostí, lstivostí a především drzostí opic uchránil všechny zásoby jídla.

Druhý den se s přibývající nadmořskou výškou mění ráz krajiny a postupně procházíme několik vegetačních pásem. Po přechodu sedla se nám odkrývá masiv Mt. Kenya v popředí s obřími lobéliemi a seneciemi. Tyto rostliny jako by ani nepatřily do tohoto světa a celková scenerie připomíná svět druhohor. Dokonalé iluzi chybí jen pasoucí se dinosauři. Místo nich objevujeme v táboře Mackinder´s camp v nadmořské výšce 4 300 m damany. Tento živočich, podobný přerostlému potkanu, je však v úzkém příbuzenském poměru se slonem a jak zjišťujeme, mentalitou velmi podobný opici. Všichni jsme však dostatečně poučeni z předchozího dne a tak jsme zbytek zásob potravin uchránili.

Časný budíček

Ráno vstáváme v 4.15 hodin, ale nikomu to asi nevadí, protože v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace se toho moc nenaspí a všichni čekají na ráno. Na vaření není nálada a již v 5.00 hodin za tmy hledáme cestu kamenitou sutí a bloudíme. Nakonec však přece nacházíme správnou cestu do sedla Austrian Head.

Závidím všem, kteří si vzali nosiče a bolest hlavy, která doprovází moji pomalou aklimatizaci, mě opět vede k úvahám, proč vlastně tohle dělám. Vždyť můžu být doma, v pohodě ležet u televize a dívat se na nějakou inteligentní mexickou telenovelu.

Náhle východ slunce osvětluje stěnu hlavního vrcholu v celé své impozantnosti a v tomto okamžiku to vím. Po krátké přestávce v sedle vyrážíme k vrcholu Point Lenana. Lezecké lano, v terénu na úrovni maximálně druhého stupně lezecké obtížnosti, necháváme v batohu a bez větších potíží dosahujeme vrcholu. Se sluncem přímo nad hlavou, jak bývá v rovníkové Africe dobrým zvykem, máme masiv Mt. Kenya pod sebou, jako na dlani.

Sestup do "civilizace"

Sestup "civilizace" v osadě Chogoria trvá další dva dny. Snažíme se domluvit dopravu do Nairobi a po uzavření finančních podmínek usedáme do automobilů. Nyní však začíná vlastní boj o cenu přepravy. Po hodině, kdy se v našem autě vystřídalo 6 řidičů a obchodní transakci přihlížela celá vesnice, se nakonec přece jen rozjíždíme.

Na cestě do Nairobi nás staví již sedmá policejní kontrola. Nadvyživený policista nás zastavuje s gestem prezidenta "Spojených států afrických" a po kontrole stěračů (ještě stále je období sucha) velkoryse propouští k další policejní patrole. Po šesti hodinách jízdy přijíždíme do Nairobi.

V hotelu Africana lovíme z depozitu nějaké čisté oblečení a připravujeme se na maso divočiny ve vyhlášené restauraci Carnivore. Vstup do celého komplexu s maxigrilem, na kterém se pečou asi dvě tuny masa, je velice působivý. Klientelu restaurace tvoří převážně blahobytně vyhlížející turisté ve značkovém outdoorovém oblečení, což je při vstupu 20 dolarů asi pochopitelné a japonští návštěvníci nám jen potvrzují dojem, že sem nějak moc nepatříme.

Stáváme se však také součástí hry "o vlajku", ve které personál nosí maso až do okamžiku, kdy poslední u stolu odmítne. Ten pak položí, na důkaz porážky, vlajku na stůl. Vítěz této hry je předem jasný a po devíti dnech "pytlíkových polévek", kdy naše žaludky jídlu téměř odvykly, jsme jedni z prvních poražených. Tím spíš, že nám maso zebry chutná jak hovězí z přestárlé krávy a o buvolím je vůbec škoda mluvit.

Aruša a safari

Z Nairobi odjíždíme autobusem do Aruše, centra safari v Tanzanii. Cestou vidíme první Masaje, zahalené v červeném, postávající u silnice ve svém neopakovatelném postoji. Od pravého afrického safari čekáme přeci jen trochu divadlo. Skutečnost však v dobrém slova smyslu překonává naše očekávání. Zde mají zvířata opravdu šanci, což potvrzuje respekt našich afrických řidičů. Důkazem byla i divoká prasata v táboře nad kráterem Ngoro Ngoro, která, inspirovaná vůní pečiva, rozpárala jeden náš stan a s celým batohem utekla do buše. Batoh jsme nakonec našli a naštěstí v něm, kromě zmíněného pečiva a použitých dámských kalhotek, nic nechybělo. Safari začíná v národním parku jezera Manyara.

První noc spíme v Mto-Wa-Mbu v bungalovech. Po pobytu v horách, kdy teplota v noci klesala pod bod mrazu, nyní bojujeme s vedrem. Pokoj je vybavený ventilátorem a lůžka moskytiérou. Ačkoli je pokoj zavřený a okno zajištěné ještě sítí, pokoj je plný hmyzu. Naštěstí plní moskytiéra svou funkci prvotřídně, a tak můžu v klidu lůžka pozorovat brouky velikosti automobilových modelů značky Matchbox. Martinovi na vedlejším lůžku však hmyz v pokoji evidentně vadí. Vylézá ze svého inkubátoru a svádí s ním marný boj. Nakonec dosahuje pouze toto, že se mu hmyz dostává i do postele.

Ngoro Ngoro

Druhý den sjíždíme do kráteru Ngoro Ngoro, pokračujeme k nekonečným pláním parku Serengeti a konečně vidíme proklamovaná nedozírná stáda divoké zvěře. Zde spíme uprostřed parku v campu, který je možno rozpoznat pouze podle trochu víc uválené trávy. K radám našich řidičů, abychom stany postavili v těsné blízkosti džípů, přistupujeme trochu s nadhledem. Zvuky "velkých koček" kolem tábora však způsobily noční stěhování a zakládání ohně. Je to sice naprostá hloupost, protože je všude přebytek lepší živé potravy, ale uvažujte logicky, když u tábora zařve lev. My jsme ovšem relativně klidní, protože náš stan je uprostřed ostatních a ještě hoří oheň.

V noci se však probouzím a velmi mě mrzí, že jsem večer vypil litr instantního čaje. Pud sebezáchovy pak prohrává boj se základní lidskou potřebou. Nakonec přece jen vylézám ze stanu a v hlavě se mi honí myšlenky o sežrání lvem. Objektivně přiznávám, že lidstvo je na planetě přemnožený živočišný druh. Proč by ale nemohl sežrat třeba Dana z vedlejšího stanu, který nám už tři dny "pije krev". Stojím před přírodní scenerií, jak vystřiženou z filmu Volání divočiny, v jedné ruce držím útočný nůž a ve druhé…

Ráno nasedáme do džípů a odjíždíme k jezeru Natron. Desetihodinová cesta těžkým terénem končí závěrečným sjezdem na dno Velké příkopové propadliny k jezeru. Tento adrenalinový zážitek je pro opravdové milovníky off road jízdy. My se, upřímně řečeno, trochu bojíme a mně je jasné, že se mnou po této jízdě nebude krční páteř alespoň půl roku mluvit. Slíbený ráj vodního ptactva se u jezera nakonec nekonal, ptáci odletěli někam jinam. Reputaci zachránili alespoň čápi u cesty, kteří se právě připravovali na zimní pobyt v Evropě.

Masajská vesnice

Zastavujeme v campu nedaleko masajské vesnice, kde potkáváme školní třídu malých Masajů. Stojí jednotně v zástupu a včetně paní učitelky opakují: "Give me money". Jsme obohaceni o poznání, kde se národ Masajů tuto větu naučil. Někoho napadlo ve vesnici koupit a následně nechat upéct kozu. Poslední tři dny totiž žijeme pouze ze zbytků zásob jídla. Jsme z našich cest zvyklí, že kde žije obyvatelstvo, dá se jídlo vždy sehnat. Tady to ovšem neplatí, tady je ta pravá Afrika.

Začínáme realizovat svou myšlenku domluvou s náčelníkem vesnice, kterému kozy patří. Pokoušíme se smlouvat, ale naše propadlé tváře a hladové pohledy jsou jasným dokladem, že zde je pánem situace on. Nakonec nám za 40 USD prodává údajně svou nejoblíbenější, dle našeho názoru nejstarší, kozu. Večer u ohně s kozím masem má velmi příjemnou atmosféru. Maso je sice zčásti spálené a zčásti nedopečené, ale hlad je hlad.

Návrat do Evropy

Poslední den nás čeká přejezd do Aruše a následně na letiště Kilimanjaro k odletu do Evropy. Časová rezerva byla bezezbytku vyčerpána opravou jednoho Land Roveru. Závadu se řidičům přece jen po třech hodinách, za pomoci rady finančního poradce a sekery geologa naší skupiny, podařilo odstranit. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se v hotelu stačili převléknout do nejméně špinavého oblečení a opouštíme Afriku. Odjíždíme s přesvědčením, že Afrika musí skutečně v každém zanechat silný dojem. Někdo tvrdí, že je strašná, někdo krásná. Já osobně bych volil kompromis mezi oběma názory s vlastním závěrem: "Afrika je strašně krásná".

Po mezipřistání v Amsterodamu přistáváme v Praze. Odbavení na letišti proběhlo tentokrát bez větších problémů. Místo kontroly drog, na kterou jsme již celkem zvyklí, se odbavení orientovalo, vzhledem k panice s kulhavkou a slintavkou, na kontrolu dovezeného masa. Po silném průjmu, který nás postihl již v letadle, však můžeme s plnou zodpovědností prohlásit, že jsme masajskou kozu do České republiky skutečně nedovezli.