Za Kalachy do Hindukúše

Máme namířeno hluboko do údolí Hindukúše, kde žije kmen Kalachů. Jsou jediní nemuslimové v oblasti od Turecka až po Kašmír. Mají vlastní jazyk, náboženství i oděv. Uznávají jednoho boha stvořitele a několik dalších bohů.

Přicházíme k nákladnímu džípu, který tu funguje jako jediná veřejná doprava. Korba už je z většiny zaplněna nákladem pytlů mouky, cukru, soli a zbylý prostor vyplňují muži v šalvár kamizech (tradiční pákistánský oděv). Rychle vyhazujeme naše batohy na střechu kabiny. Já, jakožto jedna z mála žen a vůbec cestujících, mám to privilegium sedět v kabině u řidiče. Roman konči na korbě s ostatními chlapy. Všichni tu poslušně čekáme na žhnoucím slunci alespoň dalších patnáct minut dokud se auto úplně nenaplní. Jen my dva začínáme být dost netrpěliví.

Sotva vyjedeme, chlap vedle Romana vysypává tabák z cigarety a míchá ho s jakousi černou hmotou. Potutelně se na něj usmívá a říká: "hašiš, hašiš". Během cesty s kamarády vykouří stejných jointů alespoň pět. Postupně se cesta mění v čím dál víc adrenalinovější zážitek, projíždíme zářezem ve skále, když vidíme hluboko pod námi lanový most přes rozbouřenou řeku. Říkáme si, že bychom přes něj nechtěli ani jít, ale o to víc jsme překvapeni, když na něj vjíždí náš řidič s mnohatunovým jeepem.

Asi po hodině jízdy zastavujeme poblíž zavlažovacího kanálu, aby řidič doplnil vodu v chladiči, většina mužů využívá tuto pauzu k očistě a modlitbě. My se snažíme také alespoň trochu smýt nános prachu, který na sobě máme.

V ústí nejvyššího údolí je poslední policejní "čekpoint". Po měsíci a půl v Pákistánu je to pro nás už běžná rutina. Zpaměti vypisujeme čísla pasu, víz a další nekonečně se opakující údaje. Když přijíždíme po prašné cestě do vesnice, ihned se na nás vrhá jeden z hoteliérů. Původně byl náš plán vyspat se někde za vesničkou ve stanu, ale po této šílené jízdě vypadáme jako horníci, kteří právě vyfárali z uhelného dolu. Takže raději oželíme v přepočtu 50 Kč za ubytování. Při procházce po okolí nás místní opakovaně zvou na večerní kalašskou tancovačku. Jde o každodenní slávu v období žní, pestrobarevně oděné ženy tančí do zběsilého rytmu bubnů, aby uctili své bohy plodnosti.

Další den vstáváme brzy ráno abychom unikli slunečnímu žáru ve stoupání do sedla. A už zhruba za tři hodiny se těšíme z krásných výhledů na sedmitisícové zasněžené vrcholy pohoří Hindukuš. Všude kolem nás jsou cedrové lesy. Přicházíme do dalšího údolí s osamělou kalašskou vesničkou, přijímáme pozvání na slaný čaj s mlékem a chlebové placky "čapatý".

Začíná se stmívat a náš hostitel nás nechce nechat odejít do tmy a nabízí nocleh. Prosadili jsme si svou, uléháme opodál a krásné údolí s kaskádovými políčky a vesničkou máme jako na dlani. Kalašské domy jsou stavěny pomocí dřeva, kamene a bláta. Střecha nižšího domu poskytuje verandu pro dům nad ním. Většinou mají jen jednu místnost, která současně slouží jako kuchyň, obývací pokoj a ložnice. Je osvětlena pouze dveřmi a otvorem uprostřed stropu pro únik kouře.

Druhý den opět vyrážíme ještě před východem slunce. I tentokrát se přehoupneme přes třitisícové sedlo do údolí, opět obydleného Kalachy. Všichni nás zdraví, děti mávají a utíkají z kopců za námi. Po krátké pauze se vydáváme po směru řeky. Narazili jsme na starou dřevěnou chatrč, kterou obývají pouze ženy, opět mávají a zdálo by se, že nás lákají dovnitř. Ale omyl, Roman musí zůstat venku a já jsem opět pozvána na čaj. Vysvětlují, že do tohoto domu u řeky odchází ženy porodit dítě nebo v období menstruace. Dostávám ještě meruňky a jablka na cestu a už se s úsměvem loučíme.

Cestou míjíme mlýnské kolo poháněné vodou ze zavlažovacího kanálu. Kolo otáčí dvěma těžkými dobře opracovanými kameny, mezi které pomalu padají zrnka obilí. Ta jsou pak rozemleta na jemnou mouku. Kolem mlýna začíná být trochu povyk a shlukuje se tu spousta dětí. Většina z nich má zakrvácené ruce a tváře. Jedí syrové kusy vnitřností z obětovaného zvířete a my se po zkušenostech s pákistánskou pohostinností raději rychle vzdalujeme.

Na obzoru jsme zahlédli dřevěné desky připomínající náhrobky. Ze zvědavosti se vydáváme tímto směrem, ale vesničané se nás snaží zadržet. Z jejich gestikulace chápeme, že tentokrát mám smůlu já a Roman se vydává beze mě. Je nám vysvětleno, že je to posvátné místo kde rada starších provádí oběti bohům. Ženám není dovoleno se tohoto aktu zúčastnit ani jíst maso z obětovaných zvířat, zvláště zvířat mužského pohlaví. Také nemohou jíst med, protože věří, že včely jsou mužského pohlaví. Chov dobytka je čistě mužskou záležitostí a ženám připadá chod domácnosti a obdělávání polí. Tímto náš výlet ke Kalašskému kmeni končí a ujíždíme do mnohatisícového města Chitral vstříc novým zážitkům.

» Nejnovější články, archiv