Persie: Írán - Teherán a Persepolis (cestopis)

Íránské dobrodružství; města, památky a výstup na střechu Persie (6): Írán

Po prohlídce mešity přijímáme pozvání na čaj a lehce vyjevení vyrážíme do ulic Šírázu. Návštěvu Shah e Cheragh však už nic nepřekoná. Nejprve procházíme bazarem Vakil ke stejnojmenné mešitě. Bohužel nás odradí vstupné, tak si stavbu fotíme jen z vnějšku. Stejně to dopadá i u mešity Molk. Tohle byla ovšem chyba, neboť Molk je jediná mešita v Íránu s růžovým interiérem. Dle fotografií viděných až doma vypadá rovněž nádherně.

Z ulice Khan e Zand se vracíme zpět do centra k rozlehlé citadele Arg Karim Khan. Tato stavba je symbolem Šírázu. Areál náměstí má téměř 13 000 metrů čtverečních, přičemž zastavěná plocha je 4 000 metrů. Hlavním poznávacím znakem stavby je čtveřice 12 metrů vysokých zdí u paty široké přes 3 metry. V každém rohu stojí obranná věž 14 metrů vysoká, přičemž zdi spolu svírají úhel 90°.

Výstavba pevnosti začala za Zandovské dynastie v roce 1766 a byla dokončena o pouhý rok později! Arg Karim Khan nejdříve sloužila jako kasárna, později jako vězení. Od roku 1977 je rekonstruována a dnes můžeme obdivovat nádherné mozaiky.

Podvodník a bouře

U citadely Arg Karim Khan nás oslovuje podivný metalista s trikem Black Sabath, ze kterého se vyklube "dobrovolný" průvodce. Jeho služby jsou samozřejmě "zdarma". Umí výborně anglicky a nakonec nás i přesvědčuje svou znalostí Šírázu. Vydáváme se tedy s ním nejprve kolem bazaru Vakil do skromné arménské čtvrti. Po celou dobu nám chlapík vykládá o historii, ale místo, které mělo být daleko jen pár kroků, je nakonec pěšky přes kilometr.

Čtěte také: Předchozí část článku Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na…

Metalista nás dovede až k mešitě Sayed Ala al-Din Hossein. Jde o další "skleněnou" mešitu, která je zasvěcena Saíd Hussainovi, což byl dalším ze synů sedmého šíitského imáma Musy al Kadhima. Stavba pocházející z roku 1517 dodnes není ze všech čtyř stran dokončena. My jdeme k jižnímu vchodu, kde nás ihned zaujme čtveřice černých islámských praporů. Vnitřní výzdoba této části byla dokončena v roce 1563. I tuto stavbu poškodila série zemětřesení, takže obnova probíhá od roku 1950. Pýchou mešity je největší "skleněný" sál na světě. Místní ho pro nás otevřeli i rozsvítili, takže si brzy připadáme jako mravenci v zrcadlovém bludišti.

Po návštěvě Sayed Ala al-Din Hossein se chování našeho průvodce změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Začal po nás chtít milion riálů - prý za jakýsi svatý dar, který v mešitě daroval za naši návštěvu. Nikdo z nás ho však neviděl, takže se tvrdě dohadujeme o svá práva. Navrhuji vzít nohy na ramena, ale asi by to nemělo efektu.

Všude kolem je hromada lidí a jistě by byl někdo ztracen, nebo lapen. Kromě toho se přihnala bouře, takže na vyhřáté ulice Šírázu stříkají provazce vody. Nakonec mu dáváme půl milionu a s nadávkami se loučíme. Štve nás, že buď lže, nebo nám měl o svém úmyslu "darovat" říct předem. Tak jako tak mu bychom něco dali.

Po bouři se vracíme zpět skrz bazar Vakil. Podle obyvatel Šírázu je nejkrásnějším v Íránu. Pochází z konce 18. století a je plný tajuplných zákoutí s nádvoříčky a čajovnami. Mnohé z obchůdků nabízí nádherně vyřezávané šachovnice a vrhcáby, jinde jsou k vidění měděné výrobky, z potravin převažuje čaj a kurkuma. Je to jižněji a hned to vypadá mnohem arabštější.

Bazar opouštíme u citadely, ulice města jsou stále plné oparu a připadáme si jako v sauně. Alešovi a Morissovi není dobře, takže se vracíme odpočinout si do hostelu. Já s Michalem máme zajímavý pokoj na chodbě ve sklepě, který je normálně průchozí do dalších pokojů. Nevadí nám to. Je to levné a účinné.

Později odpoledne se dělíme. Někteří stále lenoší na stinném nádvoří hotelu, někteří se vydávají do města na jídlo a já se dělím úplně za účelem honu na suvenýry. Nejprve manželce kupuji ručně dělané náušnice přímo v bazaru Vakil. O pár uliček dál pořizuji dvojici látkových panenek pro dcerku Jovanku. Synkovi Štěpánovi chci koupit vrhcáby, ale mám obavu o jejich bezpečí při přepravě, takže to nechávám na Teherán. Sobě každopádně dopřávám krásnou vodní dýmku za pouhých 110,- Kč! V Česku byl dražší tabák, než samotná dýmka…

Achaimenovské trosky

Další den si v hotelu domlouváme odvoz do známého archeologického naleziště Persepolis. Informace o městě jsou víceméně známé, takže se vyjádřím pouze stručně. Antické město bylo vybudováno achaimenovskými králi přibližně v roce 515 př. n. l. O necelé dvě staletí později bylo hlavní město vypáleno a zničeno Alexandrem Makedonským. Vše bylo pozapomenuto, čímž se v nádherné podobě dochovalo do dnešních dní.

Při příchodu k antické památce musí člověk vystoupat po schodech na 18 metrů vysokou terasu z ohromných kvádrů, na které je město vystavěno. Jedná se o ohromující dílo. Nahoru nás vedou schody vysoké 11 cm, to proto, aby na větších schodech neklopýtali koně. Následuje slavná Brána národů s působivými sochami Lamassosů - okřídlených lvů s lidskou tváří. Následně procházíme dlouhou promenádou a dosti poničeným palácem Sta sloupů.

Jižně od něj lze obejít monumentální palác Apadana, který je celkem zachovalý. Bohužel je přikrytý moderní střechou, která poněkud kazí dojem z ohromného díla. Palác Apadana sloužil k audiencím, stojí na samostatné třímetrové terase a je obklopen působivými reliéfy. Tyto patří k nejzachovalejším v Persepoli. Výstavba tohoto díla trvala 30 let. Apadana se rozkládá na 1 000 metrech čtverečních, měla 72 sloupů, z nichž každý měřil 24 metrů. Samotné reliéfy znázorňují každodenní život v Achajmenovské říši.

Ještě jižněji se nachází menší palác Tochara. Tento sloužil jako zimní sídlo krále Xerxese. Jako jediný nebyl vypálen Alexandrem Makedonským, takže je dnes nejzachovalejší. Unikátem jsou ohromné rámy oken a dveří z jednoho kamenného monolitu. Ten pro zhruba desítku oken váží 15 tun a rám dveří váží dokonce 75 tun! I zde jsou k vidění ohromné reliéfy, jejímž motivům dominuje bůh Ahura Mazda a další zoroastriánská symbolika.

V Persepoli ještě obcházíme letní Xerxesův palác a Malý palác, kde je muzeum. Jeho návštěva je rovněž impozantní, nicméně stejně jako vše v Persepoli je předražená. V muzeu je k vidění menší část nálezů z města. To znamená zlaté předměty, keramiku, sochy, mozaiky a podobně.

V Malém paláci se moc nezdržuji a společně s Mariánem vyrážíme ještě k dvojici hrobek nad městem. Jsou zde pohřbeni králové Arthaxerxes II. a III. Druhý jmenovaný umírá pouhých 8 let před zničením města. Hrobky jsou opravdu monumentální, nicméně je to teprve předzvěst dalšího místa, které nás čeká. Já a Marián jsme poslední, kdo se toulá mezi troskami. Probíháme tedy městem a míříme k hrobkám ostatních králů z dynastie na místě zvaném Naqsch e Rustam.

Upřímně řečeno mě tohle místo nadchlo mnohem více. Dávné pohřebiště vytesané v kolmé skále má své kořeny až 3 000 let staré. Z doby Elamitské dynastie totiž pochází první reliéf ozubeného kola. Nejimpozantnější jsou hrobky Achajmenovců. Zleva Dáriuse II., Artaxerxese I., Dáriuse I. a Xerxese I. Kromě hrobek zaujmou i monumentální reliéfy. Na tom nejvíce vlevo, který znázorňuje korunovaci Ardašira I. zoroastriánským bohem Ahura Mazdou, je k vidění první nápis slova "Írán" na světě. I ty ostatní reliéfy však stojí za to. Některé znázorňují boje Peršanů s Římany (a samozřejmě perská vítězství), další setkání králů s bohy a podobně. Samé heroické skutky. Reliéfů je dohromady sedm.

Naproti hrobkám je další fenomén Íránu. Nenápadná krychlovitá budova, které se říká Ka´ba e Zardošt - Zoroastriánská Ka´ba. Velmi nápadně připomíná Ka´bu v Mekce, nejposvátnější místo muslimů. Člověku se vkrádá myšlenka, kde se asi vzala inspirace pro miliardu věřících. Třeba právě tato 12 a půl metrů vysoká vápencová krychle je předobrazem pro Mekku.

V Ka´ba e Zardošt není nic moc k vidění, pravděpodobně tam hořel posvátný oheň (i když tuto myšlenku vyvrací nedostatek ventilačních otvorů) a uchovávaly posvátné knihy o Zarathuštrovi. Stavba pravděpodobně pochází z roku 522 př. n. l. V nejbližší blízkosti Persepole a Naqsch e Rustam se nachází i světoznámá hrobka Pasargeadách a menší skupinka reliéfů v Naqsh e Rajab. My bohužel z nedostatku peněz a času hovíme jen v prvních jmenovaných místech. I tak je toho mnoho k vidění.

Teherán zblízka

Po návratu do Šírázu navštěvujeme bazar a dopřáváme si poměrně dobré kafe. Poté procházíme obchůdky s nádhernými vyřezávanými vrhcáby a šachovými sety. Den zakončujeme na střeše našeho hostelu, kde je čajovna se snad nejlevnější vodní dýmkou, na kterou jsme v Íránu narazili. Pořádně se zkuřujeme a večer vyrážíme busem do Teheránu. Brzy ráno jsme na autobusáku, kde začínají zmatky.

Na autobusáku se ztrácí Jarmil s Alešem. Telefony nám nefungují, nicméně adresu hotelu, kde jsme spali první noc máme, takže taxíkem vyrážíme přímo tam. Brzy se shledáváme se zbytkem, který dojel metrem, a míříme k první památce lidského mraveniště jménem Teherán. Upřímně řečeno mě město dosti zklamalo. Nemá komplexní historickou čtvrť, všude jsou spousty lidí, na ulicích špína, ve vzduchu je cítit smog a všemu vládne naprostý zmatek.

Nejen na Damávand potřebuji aklimatizaci. I v Teheránu si musím na všechno zvykat. Z naší ulice Násir Chosrou jdeme známým směrem ke Golestánskému paláci. Tento platí v Teheránu za nejdůležitější památku.

Palác byl založen v 16. století a od roku 1785 do 1925 sloužil jako sídlo královské dynastie Kadžárovců. Celý tento symbol íránské státnosti je jako komplex zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Palác obklopující čtvercový park je dosti ukryt mezi paneláky, ze tří stran je naprosto nenápadný a obklopený moderními budovami. Vstup je šíleně drahý, nakonec jen já a Jarmil míříme do královských komnat. Ostatní se spokojí s nádvořím (ovšem i zde na černo). Za celý komplex cizinci platí přes 1 200,- Kč! Jdeme jen do části za "pouhých" 300,- Kč.

V královských komnatách obdivujeme korunovační místnost se slavným Pavím trůnem (tedy pouze jeho kopií - originál uvidíme později), zrcadly, zlatem, stříbrem a drahokamy osázené stropy a zdi na schodišti i v dalších místnostech. Přístupných je asi 5 místností, kde se bohužel nesmí fotit. Mnohde si připadám jako Alenka v říši divů. Okolo zdí je osázeno sbírkami darů pro šáha, hromady porcelánu, zbraní, zlata, šperků, drahých látek a knih jsou všude.

Venku obcházíme celý areál nádvoří. K vidění jsou dva korunovační trůny, přičemž "Mramorový trůn" váží 3 tuny a je složen z 65 kusů sněhově bílého mramoru. Pochází z roku 1805 a byla na něm páchána každá následující korunovace šáhů. Poté opouštíme Golestánský palác (dosti mě zklamal - příliš drahé, nic se nesmělo fotit a zase až taková pecka to nebyla) a vyrážíme k bývalé americké ambasádě.

Morálka mužstva naprosto upadá (únavou a znuděností z desítek podobných míst), takže jdu jen já, Jarmil a Marián. K naší smůle je areál zavřený, což štve i mě. Vracíme se tedy na hotel a lehce odpočíváme. Aleš na chodbě hraje vrhcáby s místními, ačkoliv neumí ani slovo anglicky, výborně se se všemi bratří a rozumí si.

Největší poklad světa, co můžete vidět

Později míříme do íránské národní banky. Nachází se zde největší poklad na světě, který je přístupný i pro návštěvníky. Nejsem klenotník a bižuterii neocením, nicméně v pokladnici jsem většinu času nevěřil svým očím. Kolekce je rozšiřována íránskými monarchy od 16. století a zahrnuje jedny z největších pokladů světa. Vstup je velmi přísně střežen, musíme se zbavit veškeré techniky včetně fotoaparátů, pásků u kalhot a vůbec celého obsahu kapes. Procházíme asi čtveřicí pancéřových dveří, několika alarmy a za přísných pohledů po zuby ozbrojených agentů vcházíme do podzemní krypty.

Součástí pokladu je mimo jiné originál perského Pavího trůnu (správně je třeba nazývat Slunečního trůnu). Tento byl postaven ze zbytků originálního indického Pavího trůnu, váží několik tun, je celý ze zlata a osázen 26 733 drahokamy (diamanty, rubíny a safíry)! Jeho původní součástí byl mimo jiné známý briliant Kooh-i-Noor (než ho v bouři revolucí získali Britové). Původ trůnu sahá do počátku 19. století ke Kadžárovské dynastii. No a to jsme teprve u vstupu.

Následuje přehlídka těch největších hromad diamantů, zlata a šperků, co jsem v životě viděl. Nejprve mířím k diamantu Darya-e-Noor ("Moře světla", Kooh-i-Noor zase znamená "Hora světla"). Darya-e-Noor je jeden z největších broušených briliantů světa, váží 182 karátů a je součástí zlatého náhrdelníku. Stejně jako Kooh-i-Noor pochází z Indie. Vzápětí obdivuji dvoukilový zlatý diadém íránské královny z roku 1958, kterému vévodí další růžový diamant Noor-ul-Ain ("Světlo očí"). Tento samotný váží 60 karátů a je jeden z největších růžových diamantů na světě. Předpokládá se, že tři jmenované diamanty mohou pocházet ze stejné oblasti v Indii.

Mezi další skvosty patří jistě 32,5 cm vysoká koruna Kianid, osázená 1 800 perlami (mnohé mají pouze 7 milimetrů v průměru) a mnoha smaragdy, nebo Šáhův korunovační pás s největším smaragdem Íránu. Další součástí klenotů jsou šáhův palcát a meč, oba bohatě zdobené diamanty (jen 103 cm dlouhý meč má přes 3 000 drahokamů!).

Ještě úchvatnější je Páhlávího koruna - vysoká 30 cm a vážící přes 2 kila. Je ozdobena přesně 3 380 diamanty (celkem 1 144 karátů), z nichž největší je čistě žluté formy o váze 60 gramů. Kromě toho korunu zdobí 369 prakticky stejně velkých perel čistě bílé barvy a pět velikých smaragdů, dohromady vážících 200 karátů.

Pýchou muzea je třetí největší rubín na světě dovezený z Ruska, spousty oblečení protkané zlatými nitěmi a diamanty (kupříkladu korunovační pás Kadžárovců je protkaný diamantovými nitěmi, nicméně to není na první pohled zřejmé - jen to, že váží přes 15 kilo!).

Trůnů ze zlata je zde několik, kromě Slunečního trůnu stojí za zmínku trůn Naderi. Tento je starší a má podobu klasického křesla. Je ze zlata, nicméně je rozebíratelný i přes svou výšku 225 cm. Z 26 733 drahokamů, kterými je trůn zdoben (opět diamanty, smaragdy, rubíny...) jsou významné 4 spinely, z nichž ten největší (65 karátů) je největší na světě. Největší smaragd na trůně má 225 karátů, největší rubín 65 karátů.

Poslední, co zmíním bude "Velký glóbus". Takhle si člověk v dětství představuje poklady z pohádky. 110 cm vysoký, 45 cm široký, 35 kg těžký z ryzího zlata. Moře a oceány jsou ze smaragdů, země světa z rubínů (jen Persie, Británie, Francie a některé části jižní Asie jsou z briliantů), poledníky a rovnoběžky z diamantů. Dohromady z něj září neskutečných 51 366 drahokamů, některé mají až 180 karátů!

O dalších sbírkách se nebudu zmiňovat, ale je toho snad tisíckrát víc, než jsem zde popsal. Íránská pokladnice bylo důstojné završení naší cesty, něco, co je jiné, a něco, na co v životě nezapomenu. Přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl diamant. Tady jich bylo tolik, že z toho zrak přecházel. Poslední poklady nás čekají opět na ulici Násir Chosrou, když jdeme na jídlo.

V průběhu večera se otevírají skryté krámky a bistra s vynikajícími pochutinami, takže si dávám hovězí kebab s rýží a opékanou zeleninou. Byl vynikající. Když už jsem u těch kulinářských specialit, nemohu nezmínit nejlepší jídlo z Íránu - kuřecí játra na rožni z Šírázu.

Dvě věže a kolektivní rande

Poslední den trávíme všelijak. Vajgar si našel přátele skrz vrhcáby, zatímco ostatní pokukovali po skupině holek, co bydlely s námi na hotelu v pokoji naproti. Nakonec to dopadá tak, že si domlouváme hromadné rande. Nejprve však vyrážíme do bazaru. Umanul jsem si, že potřebuji koupit dárek pro sedmiletého syna Štěpánka, takže sháním vrhcáby. Bohužel se mi to nedaří a stále bloudím v tržišti s oblečením a lůžkovinami. Teď skutečně poznávám, že pokud chce člověk v Teheránu něco sehnat, musí dobře vědět, kam se vypravit. V každé čtvrti totiž působí jiné cechy obchodníků.

Nakonec mi pomáhá Amir - jeden ze spolubydlících z hotelu. Zajišťuje taxi a společně se dopravujeme do čtvrti (shodou okolností) v blízkosti americké ambasády, kde je pro změnu bazar se spoustou her. Za velmi příznivou cenu (cca 300,- Kč) kupuji dřevěné vyřezávané vrhcáby a společně s Alešem a jeho íránským kamarádem Amirem je vyrážíme otestovat do čajovny. Kromě silného čaje si dopřáváme i vodní dýmku a tato kombinace na mě silně zapůsobí.

Později na odpoledne máme domluvené rande s kočkami z hotelu. Amir zajistil holky i místo, takže se přemisťujeme ke známé věži Azadi, která byla postavena v roce 1971 k příležitosti výročí 2500 od vzniku Perské říše. Nejprve se promenádujeme kolem moderní betonové památky vysoké asi 50 metrů, fotíme se a čekáme na holky. Muzeum ve věži, stejně jako vyhlídka, jsou bohužel v rekonstrukci. Konečně se ukazuje šestice íránských slečen. K našemu velkému překvapení je doprovází trojice matek. Naštěstí i ty jsou velice pohledné, takže se rádi necháváme pozvat k atraktivnější vyjížďce k vysílači Milad.

Ze začátku se nám moc nechce, ale holky jsou přesvědčivě atraktivní. Razíme tedy k věži! Televizní vysílač Milad je stavba dokončená roku 2008. Je to šestá nejvyšší telekomunikační věž na světě a sedmnáctá nejvyšší volně stojící stavba. Výška 435 metrů je výmluvná. Moc dlouho neváháme a zajišťujeme si lístky do nejvyššího vyhlídkového patra více než 300 metrů vysoko.

Ve frontě na výtah všechny pobaví Marián, kterému vítr odfoukl vstupenku přímo do fontány. Marián nezapřel svůj slovenský původ a rovnou se vrhnul do studené vody do půl pasu, zatímco kolem něj v nepravidelných intervalech stříkaly vodotrysky. Tato situace způsobuje záchvat smíchu asi padesátce místních i nám, nicméně se poněkud špatně vysvětlovalo ochrance ve věži, proč je náš kamarád skrz na skrz mokrý, bosky a proč má lístek na kusy rozmočený. Povedlo se, jedem nahoru a kromě louže ve výtahu to nezanechalo žádné stopy.

Rovnou vyrážíme na vyhlídkovou terasu, holkám se tam moc nechce. Město znají dokonale. Na terase se kolem nás točí a stále se fotí selfí tyčovinou. Tahle ptákovina je v Íránu neskutečně populární. Šaškování holek vrcholí pouštěním nějakého místního popu z mobilu a přáním, abychom jim zatančili. Michal je družný a pobízí holky, aby se přidaly, nicméně jediná z nich, co umí pár slov anglicky odpovídá, že žena nesmí na veřejnosti tančit. Tohle mě vrací zpátky do reality, takže jdu fotit megapoli z vyhlídky věže Milad. Tady si pořádně uvědomuji, jak je Teherán obrovský. Ačkoliv už zapadá slunce, vidíme dost daleko, ale konec města není vidět nikde. Na všechny strany se táhne osídlení desítky kilometrů daleko. Žasnu.

Po západu slunce se vracíme do interiéru věže a poté do přízemí, kde je nákupní středisko. Holky tam potkaly místního zpěváka, kterého prý zná "celý Írán" a hned se s ním selfífotí. Následně scházíme do prostoru před věží a v restauraci utrácím své poslední riály. Tři deci balené vody tam stojí asi 50 Kč, ale máme žízeň k padnutí. Tady probíhá jakési divadelní představení, při kterém Aleš bouchne omylem nafukovací balónek a ozve se výstřel. Část lidí s sebou cukne a pobaveně se ozývá "terorist".

Děvčata zůstávají u věže, zatímco my se vracíme na hotel. Jsme prakticky sbalení a tak zbývá jen nějak přetrpět do čtvrté hodiny ráno, kdy nám to letí. Ačkoliv jsme se domluvili na čekání v hale hotelu, majitel nás kolem půlnoci vyhazuje a my se ocitáme na ulici. Na Chomejního náměstí narážíme na narkomany s heroinem. Nijak si nás nevšímají, jen vaří svou dávku ve lžičce nad zapalovačem. I takovou nečekanou stránku má Teherán v islámské republice Írán.

Shrnutí

Po návratu do Česka při čekání v zácpě v Brně Aleš lakonicky poznamenal: "Jsem tady půl hodiny a už mě to sere!". Írán si člověk snadno zamiluje, prostí lidé jsou slušní, nekradou, usmívají se, komunikují a tolerují přešlapy návštěvníků. Někteří lidé po takové zkušenosti prohlašují, že "změnili názor na muslimy" (Aleš), někdo prohlásí, že "i nedemokratické zřízení má něco do sebe" (Marián). Každý si však udělá nějaký názor.

Za sebe mohu prohlásit, že cestu do Íránu doporučím každému bez rozdílu věku nebo pohlaví. Šíité jsou poněkud specifičtí a každá zkušenost, co člověk v životě získá je víc, než blouznění v hospodě nebo na sociálních sítích. Moc bych si přál, abych se tam mohl ještě vrátit (a navštívit třeba íránskou část Azerbajdžánu a Kurdistánu). Snad to vyjde!

Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Na Elbrus přes Pik Terskol, výstup na nejvyšší horu Kavkazu…

"Ne! Nechci si to ulehčovat, ani náhodou! Do lanovky mě nikdo nedostane, takový kopec by mě ani…

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…