Cestopis: Aljaška a Yukon River, 7 dnů na Aljašce

Yukon River: Sedm dnů na Aljašce (2), návštěva největšího státu USA

Naše půldenní putování končí v dolině, kam pro nás přiletěl vrtulník a po osmi minutách nás vrátil do civilizace. Ještě ten den odjíždíme dál na sever. Několikrát zastavujeme na prohlídku starých srubů u kterých je vystaveno muzeum "veteše". Vystaveno vše, co se našlo v divočině, nebo někdy v minulosti posloužilo k dobývání a objevování tohoto koutu světa. A obdivováno.

Silnice už není tak skvělá, místy tankodrom, ubylo i aut. Do dnešního cíle Fairsbanku přijíždíme večer. Světlo bylo po celou noc. Vstáváme po páté a před námi další cesta k severu. Venku zase leje. Dnes jedeme po "Alaska 2" do Livengoodo, kde končí asfalt a začíná až na konec Aljašky cesta prašná.

Musím říct, že neprášila byla rovná jako stůl. Svištěli jsme po ni i sto dvacet a rychle jezdily i kamiony, které ze severu vozí ropu a na sever proviant pro ropná pole a jejich stanice. Potkáváme skupiny i jednotlivé motorkáře, kteří se vydali na sever. I kolaře obložené zavazadly.

Krajina je kopcovitá, hodně hornatá. Dokonce jsme potkali i jednoho pěšáka s velikým batohem, který směřoval k severu. Při přejezdu jednoho z mnoha kopců zastavujeme. Před námi se v dálce vine pro mne posvátná řeka Yukon River konečně vidím tu legendární vodu na vlastní oči.

Čtěte také: Minulá část článku Sedm dnů na Aljašce (1)

Sjíždíme přes most a parkujeme na pravém břehu. "Jdu k vodě" a plním slib, který jsem té řece dal. Nabírám půllitrovou sklenku a ač je voda kalná, tak si dávám několik doušků na seznámení.

Yukon je tu hodně široká řeka a má už pořádný kus své cesty za sebou i před sebou, než svoje vody předá Beringovu moři. Na břehu sbírám drobné hnědé a červené oblázky, pro kamarády. Nabírám tu půllitrovou sklenku ykonské vody a dál na sever.

Polární kruh překračujeme bez velkých oslav, pouze se na tom místě fotíme. Coldfoot je místo s další centrem, benzínkou na velkém dvoře, kde stojí dva staré stojany a drahý benzin. Malá poštovní budova a dostáváme doporučení jet dál.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Jedeme zase po asfaltu a po prašné cestě.Kolem nekonečno nádherných hor, řek a nízkých zakrslých stromů, které nenápadně končí. Dál jenom tráva a hory do kterých vjíždíme. Už od Fairbanksu kopíruje cestu i ropovod. Některé úseky metr široké roury vedou po povrchu a některé jsou v lehčím terénu ukryty pod zem.

Cestou míjíme dvě stanice zpracovávající ropu a nikde človíčka. 200 km od severního konce Aljašky otáčíme a ještě večer (podle hodinek) se vracíme do Fairbanksu. Pomáháme dvěma motorkářům a jednoho z nich bereme i s poškozeným kolem do cíle dnešní cesty. Je deset minut před půlnocí, když fotím zapadající slunko. Spát jdu až zítra o půl druhé.

Dnešní den je cesta až do Valdezu a osm set km dlouhá. Krásná krajinově. Jedeme po "Dvojce" do Toku po "Alaska Hwy." Těch zastávek a odbíhání od auta kvůli fotkám bylo do večera hodně. Cesta v horách, přibylo jezer, malých jezírek i velikých ploch, vždyť jezer s plochou nad 3 hektary je tu přes tři miliony!

Fotíme jezera celá pokrytá lekníny a všude hodně zeleně včetně horských úbočí. Krajina odlišná od té severní a nejsou od sebe vzdáleny nějak výrazně. Ještě před Valdezem projíždíme horským pásmem s ledovci. Na jednom z mnoha sedel, která přejíždíme odstavujeme auto a jdeme už navečer fotit nekonečné prostory v horách, visutý ledovec, vodopády i hory, které jsou všude kolem nás. Do Valdezu přijíždíme večer a den ukončíme "stejkem jako dlaň" a místním pivem.

Až ráno je čas si projít přístav, vyfotit poprvé orla bělohlavého v letu i na konstrukci jeřábu, pofotit hory, které končí, čí začínají na mořské hladině zálivu. A další překvapení. Jedeme na letiště a vrtulníkem odlétáme do hor, mezi vrcholy, nad ledovci, séraky. Několikrát kroužíme nad stěnou ledovce, která se odlamuje do moře.

Přistáváme na moréně, přímo proti čelu ledovce. Ten ledovec se jmenuje Columbia, má délku 55 km a sílu ledu 500 metrů. Není to žádné alpské prdítko. Jsme v pohoří Chugach Mountains. Procházíme se po moréně, uzavřeni horami a před námi se v malé zátoce točí voda proti směru hodinových ručiček a ten pohled se mění každým okamžikem. Plující malé i velké kusy ledu do sebe naráží a "zvoní", některé kusy ledu se povalují i mezi štěrkem morény.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Fotím si kameny, které odsud nemohu odnést. Do kapsy dávám pár kamínků. Nemůžeme se od té surové krásy odtrhnout. Ledovci je pokryto téměř 5 % Aljašky a těch ledovců je asi sto tisíc. Plošně největším ledovcem je Malaspina Glacier s plochou 2 200 km² a síla jeho ledu je 600 metrů. A ledovcový splaz ledovce Hubbard Glacier je nejdelší na celé Aljašce s délkou 144 km a místy až 16 km široký.

Po půl hodině poslechu zvonění ledových ker odlétáme na jiný ledovec a přistáváme přímo na jeho povrchu v blízkosti malého ledovcového jezírka. Procházíme se po jeho povrchu, mezi potůčky a trhlinami, blankytně modrými prohlubněmi, které jsou naplněné průzračnou vodou. I tu jsme ochutnali.

Po čtvrt hodině odlétáme a kolem horských svahů protkaných vodopády míjíme horské jezírko, se zbytky sněhových polí v okolí. Pilot nám ukazuje, že u jezírka jsou dva medvědi černí, slétá ve dvou otáčkách, tak nízko, že si ty dva chlupáče fotíme. Ani je ten hluk motoru nezajímal.

Loučíme se s Valdezem a míříme směr Anchorage. Ještě jedna zmínka. Již zmiňovaný ropovod končí právě ve Valdezu, kde se ropa přečerpává do tankerů. Cesta ropy je hodně dlouhá. Ze severníhu Prudhoe Bay urazí asi tisíc kilometrů.

Předposlední den jedeme po "jedničce" až k Pacifiku do Homeru. Je tu znát ten jih. Jsou tu vysoké jehličnany a jezera i hodně listnáčů, osik i bříz. Silnice perfektní a také veliký provoz i co se policejních hlídek týká. Cestou ne sever jsme nepotkali ani jedno policejní auto, natož policajta. Na této trase měli snad policajti závěrečné zkoušky.

Silnice končí a jdeme k vodě ochutnat její slanost. A ta je hodně nízká. Bude to asi tou spoustou říček, co se vlévají do moře. Pozorujeme dvě mořské vydry, jak se nahánějí po mořské hladině i dalšího orla bělohlavého, který proletěl tak rychle, že jsem nestačil zvednout foťák. Pozorujeme okolní hory, které obklopují celou zátoku. Také nádherné místo navštívené spoustou lidí i aut.

A nás čeká ještě 400 km jízdy do Anchorage, kde trávíme poslední aljašskou noc. Poslední tři štamprlky moravské slivovice na spaní. Druhý den odlétáme zpět do Denveru, kam přilétáme pozdě v noci opití Aljaškou i červeným vínem, co nám podávaly letušky a v hlavě mi doznívají poslední sloky té písničky od Wabiho… pro trampa je malej celej svět…