Zakarpatská Ukrajina I. ČSR, poválečné uspořádání

Historie Ukrajiny, Zakarpatské oblasti (5)

Ve stejné době existoval na centrální Ukrajině státní útvar Direktorium (fungoval na podobných demokratických ovšem trochu ještě feudálních principech) v čele s hejtmanem.

Polská agrese, generální útok polské armády

Oba státy deklarovaly záměr k sjednocení, avšak již nebylo, kdy by k tomu došlo. Generální útok polské armády byl zahájen 14. dubna 1919, 24. dubna se připojili Rumuni, kteří útočili na malou Huculskou republiku na východě Zakarpatí.

Po prvotních krutých porážkách se Haličská armáda vzchopila k velké ofenzívě 8. června a zastavila se až před Lvovem. A to jen pro nedostatek střeliva. Do 19. července 1919 však Poláci dobyli zpět celé území Východní Haliče až po hraniční řeku Zbruč.

Čtěte také: Předchozí část článku Historie Ukrajiny

Po likvidaci Západoukrajinské republiky byly zbytky její armády začleněny do jednotek Direktoria ("východoukrajinská" republika), která zahájila útok proti Rudé armádě a 30. srpna 1919 dosáhla města Kyjev.

Děnikin a Pilsudský

Z opačné strany však na Ukrajinu útočila vojska bělogvardějského generála Antona Děnikina, která se ke Kyjevu dostala 1. září. I druhá z ukrajinských republik se tak dostávala do smrtelného sevření čtyř armád.

Vedle vojsk bělogvardějců, která mimo jiné brutálně a systematicky masakrovala židovské obyvatelstvo (předešli tak Hitlerovo řádění jen asi o dvě desetiletí), byla stále ohrožena bolševickou armádou.

Na jihozápadě hrozila (byť jen v úzkém pruhu v oblasti Bukoviny) agrese Rumunska a ze severozápadu polská Pilsudského vojska, která s vojenskou i logistickou pomocí především Francie zničila Západoukrajinskou lidovou republiku.

Zbytky armády Direktoria byly totálně rozmetány roku 1920 v bojích u Kyjeva, kdy se Direktorium neubránilo invazi bolševické Rudé armády. Vedoucí politikové emigrovali a emigrační vláda byla ustavena v Berlíně v čele s prezidentem Petruševyčem.

Tolik k dění v neklidné době těsně po první vojně v Haliči a dalších částech dnešní Ukrajiny, které formálně (jak na počátku deklarovala UNR) mělo zahrnovat také území Podkarpatské Rusi. V reálu se zde existence Západoukrajinské republiky téměř neprojevila.

Nejzaostalejší část bývalé monarchie

Podkarpatská Rus byla zdaleka nejzaostalejším územím bývalé Rakousko-uherské monarchie. Díky tomu mělo obyvatelstvo (navíc po půlstoletí silné maďarizace) velmi nízké národní uvědomění.

Rusíni se nemohli ztotožnit ani se svým územím, neboť Podkarpatská Rus nebyla v minulosti v Uhrách žádnou správní jednotkou a ani se nestabilizoval název území. Jen neoficiálně se kraj pod horami označoval jako Kárpátalja. Po prohrané válce Maďaři ustanovili administrativní celek Ruszka Krajna.

Název Podkarpatská Rus vymysleli roku 1918 emigranti v USA. Počátkem roku 1939 se krátce používal název Karpatská Ukrajina a dnes se území nazývá Zakarpatská oblast Ukrajiny, zkráceně Zakarpatí.

Hospodářský rozvrat Ukrajiny

Území Ukrajiny se v poválečných letech nacházelo ve stádiu naprostého rozkladu, zmatku a totální destrukce. Ekonomický rozklad byl způsoben jak válkou - válečné operace probíhaly na území Ukrajiny plných sedm let, tak rovněž pozdější bolševickou hospodářskou politikou.

V roce 1920 produkovala Ukrajina ve srovnání s předválečným obdobím pouze desetinu produkce! Z asi 11 000 továren před válkou jich v poválečném období zůstalo jen okolo 2 500. Produkce oceli klesla ve srovnání s rokem 1913 na necelá dvě procenta, těžilo se jen okolo 20 % uhlí.

Velkým problémem byly i kriminální živly, které řádily po celém území Ukrajiny. Dá se říci, že žádná země v Evropě nepodstoupila ve 20. století natolik totálnímu chaosu, úpadku a ničení, jako Ukrajina.

Národní rada Rusínů

Po válce přišli Rusíni se svým národním programem jako poslední ze všech národů v regionu. Teprve 8. listopadu 1918 se ustanovila Rusínská národní rada (Rada Lemků) ve slovenské Staré Lubovni. Ruská národní rada v Chustu byla dotvořena až 21. ledna 1919.

Další Rusínská národní rada v Prešově se spojila s Radou Lemků do Karpatoruské národní rady s působností pro Šariš, Spiš a Zemplín. V Užhorodu vznikla 9. listopadu jasně promaďarská Uhroruská národní rada. Rozhodující význam ve sjednocení rusínské politiky sehráli politikové v americké emigraci.

O Podkarpatské Rusi jednala Americká národní rada Rusínů dokonce s prezidentem USA W. Wilsonem v říjnu 1918, kteří s ním řešili otázku vzniku Podkarpatské Rusi jako samostatného státu, popřípadě jako autonomní oblasti v rámci některého středoevropského státu.

Na pořadu byla však jen možnost autonomie v rámci některého sousedního slovanského státu, tedy reálně jen v rámci Československa, protože polské tenze byly zřejmé a od Ukrajiny bylo Zakarpatí odděleno Polskem.

Připojení k Československu

12. listopadu 1918 ve Scrantonu se po plebiscitu vyjádřila americká emigrace dvoutřetinovou většinou (66 %) pro připojení k Československu. V zimě a na jaře roku 1919 se jednotlivé rusínské národní rady spojovaly do Ústřední rusínské národní rady a ta poté přijala 8.5.1919 v Užhorodě návrh amerických Rusínů.

Změna přesvědčení proukrajinských a promaďarských složek byla urychlena sílícím tlakem Polska, vytvořením rudé Maďarské republiky rad a bolševickým náporem na Ukrajinu, stejně jako rumunskými vojenskými výpady (např. ten 24. dubna, uvedený výše, který rozbil čtyři měsíce existující Huculskou republiku). Rumuni si ještě dlouho poté nárokovali několik rumunských vesnic, které připadly Československu.

K malé výměně později došlo, když 1. ČSR předala deset vesnic (170 km²) a výměnou dostala tři vesnice maďarské (60 km²). Bylo také obtížné dosáhnout urychleného stažení všech rumunských vojáků z československého území.

Konečné rozhodnutí o připojení k ČSR přinesla Saint-germainská smlouva z 10. září 1919. V ní bylo také vymezeno postavení země v rámci ČSR, a to bylo částečně zaneseno i do československé ústavy z 29. února 1920. Formální připojení k Československému státu proběhlo k 1. 10. 1919, ovšem reálně se táhlo až dokonce roku.

Československu z tohoto připojení žádné velké výhody neplynuly. Zakarpatí bylo velice zaostalým regionem, jehož rychlejšímu ekonomickému růstu bránila podobná zaostalost sousedního východního Slovenska.

Prezident Masaryk o připojení tehdy řekl: "O připojení Podkarpatské Rusi k Československu neusilujeme, ale nemůžeme takovou žádost odmítnout". Jediným ziskem takovýchto územních změn se tak stalo přímé spojení se spřáteleným Rumunskem.

Kontrola hranic, výjimečný stav na Zakarpatí

Finanční stráž začala s kontrolou hranic k datu připojení, ale kupříkladu vlaky se začaly kontrolovat až od ledna 1920. Neklidná byla hlavně jižní hranice, kdy nikdo z místních obyvatel nevěřil, že Češi jsou zde nadobro a každý očekával nevyhnutelný návrat Maďarů, kteří se tyto názory snažili všemožně podporovat.

Největší problém to působilo při výměně peněz za československé koruny, kdy místní obyvatelé ze strachu z navrátivších se Maďarů nevyměňovali maďarské peníze za nové a tak po uplynutí lhůty pro výměnu peněz přišli o značné části svých majetků.

Rumunská hranice byla zase známá pašováním lihu. Venkovské obyvatelstvo až do konce roku 1919 nevědělo, ke kterému státu vlastně patří. Díky mimořádně silným maďarským aktivitám v pohraničí, komunistickým pučům a dalším násilným akcím vládl na Podkarpatské Rusi až do 9. ledna 1922 výjimečný stav.

V roce 1920 bylo zrušeno polní četnictvo, hlavní ostraha hranic, a tak nedostatek mužů v teprve vznikajícím zemském četnictvu i finanční stráži řešila svou přítomností armáda. Většinovou složkou těchto úřadů byli na Podkarpatsku hlavně navrátivší se legionáři. Prvním guvernérem byl G. Žatkovič.

První obecní volby

V roce 1923 byly první obecní volby, o rok později volby do obou komor čs. parlamentu, ale plná autonomie země ještě realizována nebyla. Od roku 1927, kdy bylo vyhlášeno zemské zřízení, nastoupil místo guvernéra zemský prezident.

Československo tak bylo rozděleno na pět svrchovaných a sobě rovných oblastí - Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ovšem při nástupu právního a demokratického prostředí otázka autonomie nehrála u rusínské inteligence největší roli.

Zemědělství používalo extenzivní a primitivní praktiky. Jedním z prvních kroků bylo zrušení posledních feudálních povinností rolníků (kobliny - peněžní dávky církvi, a rokoviny - robota na církevních pozemcích) a pozemková reforma, kdy se polnosti drobných rolníků přibližně zdvojnásobily. To samozřejmě na úkor velkostatků.

Jediná složka mizerně rozvinutého průmyslu, která svým významem přesahovala hranice země, byla těžba soli, jejíž ložiska znali už staří Římané. Po roce 1920 rapidně stoupal počet akciových společností a po desíti letech už byly dokonce výkonnější než ty na Slovensku.

Investice a budování infrastruktury

Centrálou národního kapitálu byla Podkarpatská banka v Užhorodě. Stát investoval hlavně do infrastruktury - silnic, mostů, ale vyrostlo také užhorodské letiště s vnitrostátním spojením do Prahy, Brna a Bratislavy.

Obrovské investice plynuly také do školství, i když zde před rokem 1939 nevznikla žádná vysoká škola. Celkově státní výdaje na Podkarpatskou Rus činily šestinásobek daňových příjmů z tohoto území.

Politicky bylo rusínské obyvatelstvo roztříštěno do množství politických stran, které tak měly mizivou šanci na úspěch ve volbách. Maďarské a židovské obyvatelstvo bylo politicky mnohem schopnější a jednotnější, existovaly jen dvě strany maďarské a stejně tak stran židovských.

Z rusínských stran jmenujme alespoň Karpatoruskou republikánskou stranu nebo Karpatoruskou stranu práce. Tyto strany stály o autonomii v rámci ČSR, ovšem plejáda dalších nacionalistických stran usilovala o faktické odtržení země.

Protičeskoslovenská činnost

Existovaly snahy o vytvoření gramatiky a pravopisu rusínského jazyka, pro který se roku 1937 vyslovily čtyři pětiny obyvatel. Podkarpatští politici často upřímně usilovali o naplnění závazků o autonomii, ale část z nich se dala do maďarských, německých či polských služeb. Nacionalistické strany často fungovaly za polské či maďarské peníze a koordinovaly svou protičeskoslovenskou činnost v druhé polovině třicátých let.

Formování autonomie Podkarpatské Rusi bylo dovršeno ve dnech 8. - 11. října 1938 (tedy již po Mnichovské dohodě z 29. - 30. září) a byla jmenována první vláda. Po odstranění polských a maďarských agentů Fencika a Bródyho se předsedou podkarpatoruské vlády stává Augustin Vološyn. Československo se tak stalo "federací tří národů - Čechů, Slováků a Ukrajinců".

Podkarpatská Rus byla také přejmenována na Karpatskou Ukrajinu. Nejen podle ukrajinských historiků byly poměry pro rusínské obyvatelstvo na Podkarpatské Rusi ve srovnání se sovětskou, rumunskou či polskou částí naprosto nejpříznivější a byly zlikvidovány na konci třicátých let spolu s Československou republikou.

V otázce Karpatské Ukrajiny se silně angažovalo Německo. Hitler chtěl pomocí obvinění Polska, Rumunska a SSSR, že utlačují ukrajinský národ, destabilizovat východ Evropy a vytvořit nezávislou Ukrajinu jako prostor pro německé zájmy. Veškeré toto snažení mělo mít centrum na již autonomní Karpatské Ukrajině.

Nepokoje na hranicích

První nepokoje po Mnichovské dohodě vypukly v noci ze 7. na 8. října 1938 na maďarské hranici. O dva dny později následoval teroristický útok na vlak a most u stanice Boržava u Berehova.

Stejný den na naše území proniknul i celý prapor o síle asi 500 mužů, který byl zlikvidován pomocí tanků, děl a letectva. Boje neustávaly až do 2. listopadu, kdy se naše jednotky zajištění hranic přesunuly na novou demarkační linii, vytyčenou po Vídeňské arbitráži.

Na konci října 1938 začaly pronikat na území Podkarpatské Rusi ozbrojené bandy i z Polska. Jejich cílem bylo rozvrácení celkové situace na Podkarpatské Rusi a poskytnout Maďarsku záminku k násilnému obsazení podkarpatoruské země.

Polsko a Maďarsko usilovaly o společnou hranici jako údajnou "protibolševickou hráz". Rumunsku za pomoc nabízeli rumunské vesnice na Zakarpatí, ovšem Rumuni účast na tomto "podniku" odmítli.

Útok na Toruň

Na severní hranici také byly časté přestřelky a nasazena do nich musela být i obrněná technika. Častým cílem útoků byla vesnice Toruň ve stejnojmenném pohraničním průsmyku. Útočící jednotky (celkem 2 000 mužů) měly za cíl mosty i stanice čs. orgánů. Polovina všech srážek se odehrála v okrese Volové (dnes Mižhirja, Mežgorje).

Přestřelky, které (kromě jedné) končily vždy pro (z dnešního pohledu a slovníku) teroristy prohrou, ustaly koncem listopadu. 2. listopadu 1938 rozhodla italsko-německá arbitráž ve Vídni, že Karpatská Ukrajina musí odstoupit Maďarsku 1 856 km² z 12 800 km² svého území, včetně dvou největších měst Mukačeva a Užhorodu.

I když stále součást ČSR, autonomie dala Karpatské Ukrajině veliké pravomoci při vlastní správě. Proto se již nejednalo o odstoupení pohraničí Maďarsku na celorepublikové úrovni.

Přesun sídla vlády do Chustu

Sídlo vlády se přesunulo do Chustu, zde byl také otevřen nový německý konzulát. Vznikaly německé spolky a vláda se zavázala dodávat do Německa dřevo, kůži, vlnu a víno a navíc dala Němcům právo na veškeré nerostné bohatství země. Docházelo k další eskalaci nacionalismu.

Po pravoslavných vánocích došlo k prudkým střetům na předměstí obsazeného Mukačeva. 12. února 1939 proběhly volby, které vyhrála opět strana A. Vološyna. Autonomní republika založila paralelně k čs. armádě také svou ozbrojenou moc tzv. Karpatskou Síč - polovojenské jednotky podřízené přímo autonomní vládě.

Těsně před polovinou března byly organizovány čs. oddíly proti ukrajinskému nacionalistickému povstání pod vedením Síče. Povstání bylo plánováno na 13. - 14. března.

• Pokračování článku

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články: