Japetus, Saturnův měsíc dvou tváří

Měsíc Japetus, třetí největší měsíc planety Saturn, je rovněž pojmenován podle řecké mytologie. Objeven byl v roce 1671 G. D. Cassinim, po němž je mimo jiné pojmenována Cassiniho mezera v prstenci planety Saturn. Japetus patří k nejpodivnějším známým měsícům.

Japetus obíhá kolem Saturnu ve vzdálenosti 3,56 milionu km mezi dráhami měsíců Titan a Phoebe po excentrické dráze (e = 0,0283) jednou za 79,16 pozemského dne. Rovina oběžné dráhy vůči Saturnovu rovníku je skloněna o 14,7°. Průměr měsíce Japetus činí jen 1 436 km, což jej řadí ve Sluneční soustavě spíše k menším měsícům.

Hmotnost Japeta činí asi 1,59 × 10²¹ kg a hustota je velice blízká hustotě vody - činí pouhých 1,27 g/cm³. Z toho se usuzuje, že je Japetus tvořen v převážné míře vodním ledem a silikátovými horninami. Díky velice rozdílnému zabarvení jeho povrchu kolísá jasnost měsíce Japetus v rozmezí 10 až 12^m. Jedna polokoule měsíce je velice tmavá a odráží jen asi 5% dopadajícího slunečního záření, zatímco druhá polokoule je zase velice světlá a odráží asi 50% dopadajícího slunečního záření.

Pachatelem tohoto prazvláštního zabarvení měsíce Japetus je pravděpodobně vzdálenější měsíc Phoebe o průměru 240 km, z nějž uniká velké množství prachu, který bombarduje povrch měsíce Japetus a ukládá se na něm. S tímto řešením přišel již v roce 1970 americký astronom S. Soter. Pozdější výzkumy z kosmických sond Voyager tyto jeho předpoklady potvrdily.

Určité nesrovnalosti ukázaly v minulém roce měření z kosmické sondy Cassini. Podle spektroskopických měření se ukazuje, že jediným zdrojem prachu nemůže být měsíc Phoebe, stín podezření nově padl i na malý měsíc Ymir, jehož průměr činí pouhých 18 km. Ymir obíhá ale kolem planety Saturn ve vzdálenosti 23 mil. km, což je o dobrých 20 mil. více než v případě měsíce Japetus a 10 mil. km více, než v případě měsíce Phoebe.

A proč dochází k ukládání prachu pouze na jedné polokouli Japeta? To proto, že rotace měsíce Japetus je vázána a proud prachových částic se ukládá na stále na stejnou polokouli. Prach sice kousek přesahuje "za roh", to je ale dáno jednak tlakem slunečního záření, jenž vychyluje dráhy jemných částic a pak také libracemi samotného měsíce.

Zaprášeností jedné polokoule měsíce zvláštnosti kolem Japeta nekončí. V roce 2004 pořídila sonda Cassini při blízkém obletu měsíce snímky obřího pohoří, které se táhne v délce neuvěřitelných 1 300 km. To na tělese o průměru pouhých 1 400 km… Výška pohoří dosahuje závratných 20 km, čímž hravě strčí do kapsy i pozemské Himaláje. Způsob vzniku takto ohromného pohoří na tak malém tělese není dodnes jasný.