Kam vede červená magistrála v ukrajinských Karpatech?

Budovali jsme turistické značení v ukrajinských Karpatech

Kam vede červená? Tuto otázku jsme si položili, když jsme po šesti letech dosáhli při značení v Zakarpatské oblasti vytoužené mety. Tou bylo dovedení červené značky od slovenské hranice až do nejvýchodnějších horských částí bývalé Podkarpatské Rusi, na Hoverlu a vrchol Pop Ivan. Délka této převážně hřebenové turistické trasy, spojující nejznámější zakarpatské poloniny a turistické místa, měří 332 km.

Projekt turistického značení v ukrajinských Karpatech, vycházející z jednoduchosti a geniality středoevropského systému značení turistických tras (podle metodiky KČT, PTTK, KST), měl prvotní cíl pomáhat turistům při orientaci v nepřehledném terénu, ulehčit navigaci za zhoršeného počasí nebo krizových situacích a horské službě být nápomocen s lokalizací v případě záchranné akce.

Značené trasy měly navázat na odkaz první republiky, v letech 1919 až 1939 byla na území bývalé Podkarpatské Rusi vyznačena Jubilejní karpatská stezka dlouhá 343 km a dalších 22 značených tras v celkové délce okolo 1 tisíce kilometrů.

Myšlenka obnovy turistického značení

Myšlenka obnovy turistického značení na území bývalé Podkarpatské Rusi vznikla v Usť Čorné na konci roku 2006 z iniciativy Karpatského turistického spolku a časopisu Treking - iniciátory byli Aleš Kučera, Otakar Brandos a Igor Hoření a náčelník služebny horské služby Usť Čorná Jurij Kosťak, později i náčelník služebny Jasiňa Stěpan Robčuk, v oblasti Boržavy by se značení nerozeběhlo bez pomoci Denise Dobry, odborným poradcem a konzultantem nám byl na počátcích Karel Markvart, předseda značení Klubu českých turistů.

Čtěte také: Obnova turistického značení na Zakarpatí, diskuse

Oblast se potýkala stále s následky povodní - úpadkem celého regionu díky neexistující cestě, zhoršeným zásobováním a dolinami poničenými divokou těžbou, které turisté míjeli.

Cílem značení kromě bezpečnosti v horách měl být postupný návrat turistů, čímž i obnova některých obchodů a vznik penzionů, značené trasy pomohly k pohybu v divokých Gorganech, kde těžká technika a těžba nenávratně zničila staré grófské a lovecké chodníčky.

Pilotní projekt a spolupráce

Pro Ukrajinu ojedinělý systém turistického značení podle KČT horská služba v Užhorodě (HPRZ) podpořila jako pilotní projekt pomáhající bezpečnosti v horách. Na druhé straně Gorgan ukrajinská nadace Karpatské stezky z Ivano-Frankovska značila podle polské metodiky PTTK, lídrem této skupiny je dodnes Vasyl Hutyrjak a jeho kolega Vasyl Ficak.

V roce 2008 se podařilo "usťčorňanský" a "ivano-frankovský" systém propojit a začala vzájemná koordinace budování tras s cílem vytvořit logický a funkční systém. Za první dva roky bylo v okolí Usť Čorné a Koločavy vyznačeno 250 km tras, v sousední ivanofrankovské části Gorgan téměř 400 km tras .

Do této doby veškeré náklady platili nadšenci, dobrovolní dárci, drobní sponzoři - naši kamarádi a práci jsme dělali ve svém volnu, o dovolených a hlavně za své prostředky. S prací pomáhali dobrovolníci z řad turistů a milovníci Podkarpatské Rusi.

Zakopaný pes v Koločavě

Bohužel v okolí Koločavy se zpočátku značení nepodařilo pořádně rozhýbat, mizivý zájem místního náčelníka horské služby, překážky ze strany národního parku, ale i místních obyvatel vedly k tomu, že trasy se tvořily nekoncepčně a místy se značky musely předělávat a vést po jiných trasách. Tuto oblast, která je u českých turistů hlavním magnetem návštěv bývalé Podkarpatské Rusi, se dlouho nedařilo dokončit.

Pozn.: Nesouhlasím s tímto tvrzením, značky v oblasti Kločavy v původním plánu byly stanoveny vcelku rozumně, avšak z důvodů zásahů zejména vedení národního parku a dalších "zainteresovaných", kteří znali "reálie" z kabiny gruzavíku a navrhovali naprosto nesmyslné trasy, došlo k naprostému rozdrolení původně stanovených tras. Na jednoho značkaře tady připadli tři "načálnici", což bylo naprosto demotivující a zejména neobyčejně únavné. Za značkaře v Koločavě, O. Brandos.

Čtěte také: Zakarpatská Ukrajina, Ukrajinské Karpaty - Poloniny - turistický průvodce

Obrat nastal po osobní iniciativě Ivo Dokoupila a Vasyla Hutyrjaka z Karpatských stezek, kteří rozpracovanou síť tras dokončili, předělali a uvedli do funkční podoby. Budování tras v okolí Koločavy bylo financováno od roku 2008 z prostředků organizace Člověk v tísni z prostředků Vlády České republiky, později prostřednictvím Hnutí DUHA Jeseníky.

Finanční náklady na značení

S útlumem aktivit v Banátu nabídl svoji pomoc Ivo Dokoupil, který se ujal role koordinátora projektu značení na Zakarpatí a začal se starat o systémové finanční krytí celého projektu, který bylo již neúnosné financovat z peněz dobrovolníků a značení realizovat za pomoci dobrovolníků v takovémto rozsahu. Značení se přesunulo do vzdálených a hřebenových partií ukrajinských Karpat čímž se finanční náročnost zvyšovala. Náklady na vybudování 1 km nové trasy se pohybuje na 600 Kč za kilometr včetně materiálu (vlastní značení cca 350 Kč/km).

Dobrovolnického tábora v roce 2008 se zúčastnilo v Usť Čorné 28 účastníků, z toho 10 Poláků, 16 Čechů a 2 ukrajinští přátelé. Od horské služby HPRZ, od náčelníka Viktora Opalenyka a jeho zástupce Petera Mytra jsme získali významnou podporu a sympatie s projektem, pomáhali s dopravou dobrovolníků v terénu, s ubytováním a stravováním a poskytují své záchranáře pro těžší práci v terénu.

Přeznačování tras

V roce 2009 se práce přesunuly především na pohoří Svidovec, přes který vede významná trasa přechodu na Jasiňu a Rachov. Současně byly připraveny i alternativní sestupové trasy, po konzultaci s místní horskou službou s ohledem na tragickou událost v roce 2008 v údolí Turbatu a Usť Gladynu. Bohužel rozsáhlá těžba dřeva na konci údolí Plajské naopak zničila dokončenou zelenou nástupní trasu na Syvulju a bylo nutné ji zcela přeznačit po jiné trase.

z prostředků Ministerstva zahraničních věcí

Návrh normy turistického značení a snahy Forzy o její zvrácení

V roce 2010 vznikl z iniciativy Karpatského turistického spolku a Karpatských stezek návrh normy turistického značení na Ukrajině. V té době se používaný systém snažila zvrátit ukrajinsko-švýcarská organizace Forza, která začala ze švýcarských prostředků organizovat semináře a konference, a začala značit tzv. "lvovským" systémem. Ten vychází ze švýcarského modelu - všechny trasy označeny jednou barvou a odlišeny číslicí v barevném proužku.

Bohužel tento projekt se více odvíjel v klimatizovaných kancelářích než v terénu, a celkem nebylo vyznačeno mnoho tras, přestože tento systém měl opanovat celé ukrajinské Karpaty. Jejich plánovaný "Zakarpatskyj turističnyj šljach" (Zakarpatská turistická cesta) měl vést od slovenské hranice až na Hoverlu, celkem byla žlutými značkami s číslicemi vyznačeno stovka kilometrů vzájemně izolovaných tras, které postupně s ukončením finančního toku zanikají.

Naopak pro "usťčorňanský" systém značení byl rok 2010 hubený díky odlivu drobných dárců a sponzorů a díky tomu, že se nepodařilo získat dostatečné finanční krytí http://www.karpaty.net/znackari/kolocava-2010.htm a http://www.karpaty.net/znackari/svidovec-2010.htm.

Oblast trojmezí, Užanský národní park

V blízkosti slovensko polského trojmezí se v roce 2010 rychle rozběhly díky prostředkům Česko-polského fóra MZV práce na značení tras v kdysi přísně střežené pohraniční oblasti Užanského národního parku (http://www.karpaty.net/znackari/uzansky-park.htm a http://www.karpaty.net/znackari/uzansky-park-2011.htm) - i zde však za nulové spolupráce úředníků národního parku, doplněné nekompetentností a navrhováním nesmyslných tras.

Část prostředků byly uvolněna na doznačení tras a hlavně instalace potřebných rozcestníků na Svidovci na dlouhém a za špatného počasí nepřehledném hřebeni mezi Usť Čornou a Dragobratem.

Do roku 2010 byli klíčovou podporou právě zmínění dobrovolní dárci, sponzoři, sympatizanti s tímto projektem a dobrovolníci, kteří za své náklady jezdili týden pracovat a značit bez nároku na odměnu - jím patří díky za tuto historicky významnou etapu budování turistické značení na Zakarpatí http://www.karpaty.net/znackari/darci.htm.

A zase ten offroad anebo navázání spolupráce

V roce 2009 jsme se setkali s novým fenoménem, který začal změnit duch Karpat - přejezdy desítek čtyřkolkářů, motorek a terénních aut po poloninách s touhou dobýt nejvyšší vrcholy. Bohužel většina off-road ilegálních závodů organizují Češi nebo Poláci. Při značení, když jsme vynášeli v batozích cement a ve dvojici trubky rozcestníků nás předjížděli bezohlední rádoby závodníci. Kolikrát se "peleton" řvoucích čtyřkolek přehnal kolem nás a my v úmorném horku zdolávali s trubkou na rameni výškové metry k vrcholu…

Postupem času se nám podařilo získat sympatie některých z nich, kteří nám nezištně začali pomáhat a vyvážet materiál a pomáhají nám s technickou podporou. Bývalý motokrosový závodník Honza "buranista" Bednář se svým endurem objížděl sloupky na Svidovci a dělal opravy rozcestníků a vyměňoval tabulky před zimou.

S ukončením podpory ze strany horské služby Ukrajiny v roce 2011, která nám přestala poskytovat služební terénní auta na vyvážení materiálu do vzdálenějších míst, jsme byli postaveni před problém, jak zvládat v několika málo lidech přesuny materiálu (cement, písek, trubky, stříšky) na velké vzdálenosti v horách.

Volba padla na stařičké ARO 240 od hasičů, které díky ohromnému nadšení Honzy Šrajera z ARO klubu Manyjak a přátel ze Sobranců, kde bylo repasováno v autoservisu PB Balasič a na každou cestu vyladěno (a vylepšeno) tak, že je platným a spolehlivým pomocníkem při cestách zničenými karpatskými dolinami od ruských gruzovíků.

Velmi potěšující je i aktuální spolupráce a zájem "quadistů" z Mukačeva vedenými Sašou "živčikem", kteří jsou prvními ukrajinskými sponzory při výrobě a přípravě materiálu, ale i vyvážení na hřebeny. Jejich "moto skupina" vyvezla na hřebeny Černohory a Svidovce dvě desítky rozcestníků, cementu a materiálu. Vše za vlastní prostředky.

Tak jako u většiny technických činností platí, tak i při použití techniky v horách, že pokud se používá s rozumem, je dobrým pomocníkem. Pokud jsou terénní vozidla používaná na místech, kam mohou vjet a neničí přírodu, jsou neocenitelným pomocníkem. Koneckonců, původní určení čtyřkolek - "quadů" bylo pracovní použití, nikoli k závodům po poloninách a po lesích.

Udržovat takto rozsáhlou síť turistických tras, navíc v tak rozlehlých a těžko dostupných horách, v šesti lidech na bázi entuziasmu je dnes už nadlidský výkon. Nemluvě o tom, že dobrovolníci z Čech to dělají ve svém volnu a dovolených - a časová ztráta při přesunech či při obnově rozcestníků vzdálených od sebe hodiny chůze je neefektivní.

Financování z prostředků Česko-polského fóra

Poslední tři roky je značení "naším" systémem financován z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR a tzv. malých lokálních projektů rozvojové spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Díky prostředkům z Česko-polského fóra byla dotažena červená značka z Usť Čorné až do Jasini.

V oblasti okolo nejnavštěvovanějšího lyžařského centra Dragobrat byla trasa dodatečně vybavena rozcestníky na základě tragické události, kdy zbloudilý turista umrzl nedaleko Dragobratu (http://www.karpaty.net/znackari/rachov-svidovec.htm). Od tohoto roku veškeré terénní práce spojené se značením převzali dobrovolníci z Karpatských stezek, pod vedením Vasyla Hutyrjaka a několika málo českých a polských dobrovolníků z Karpatského turistické spolku a Hnutí Duha Jeseníky a Hnutí Brontosaurus - Modrý kámen.

Uhrajinská horská služba a "reorganizace"

Ukrajinská horská služba s politickými změnami začíná období reorganizací (jehož výsledkem je rozpad fungujícího systému), nové vedení přestává jakkoli značení podporovat, natož aby byla ochotna pomoci při údržbě již vzniklých tras. I přes nezájem místní administrativy bylo do konce roku 2011 vyznačeno v Zakarpatské oblasti 800 km značených tras.

Rozklad dobrovolnického hnutí má na svědomí sociální nejistota v Čechách

Celospolečenská "špatná" nálada a sociální nejistota doma v Čechách v roce 2012 potvrdily úplný rozpad dobrovolnického hnutí a konec finanční podpory drobných dárců z Čech. Navíc se začal objevovat nový problém značených tras na Ukrajině - ty nejstarší trasy začaly chátrat, některé stezky začaly být neprůchodné a stezky v odlehlejších partiích přestávají plnit svoji funkci bezpečného pohybu v horách.

Rok 2012 byl na jednu stranu "honbou" za nové vyznačené kilometry s cílem dosáhnout Hoverlu, bohužel současně začaly postupně zanikat a stávat se neprostupnými trasy z roku 2007 a 2008, především odlehlé partie gorganských údolí pod Popaďou a Syvuljou.

Nové zkušenosti

Objevily se i nové zkušenosti, které překvapily i zkušené značkaře - volně se pasoucí koně ohýbají a lámou nejníže umístěné směrovky na rozcestnících, když se potřebují podrbat, dodávka nekvalitně navařených stříšek znamenala vícenáklady spojené s výměnou ulámaných klobouků - "číňanů" na vrcholových sloupcích po poslední zimě, bohaté na sníh.

Mohutná sněhová nadílka a námraza vyzkoušela materiálovou odolnost a zatěžkávací zkoušce podlehly rozcestníky na Trojasce a Tempě (minimum turistů pohybujících se v ukrajinských Karpatech v zimě nestíhá oklepávat ledové "nánosy" tak jako desítky běžkařů na našich horách), kilogramy ledové zátěže a silný vítr zohýbaly vrcholové trubky rozcestníků téměř do pravého úhlu (použité trubky jsou 60 mm a 3 mm stěnou).

Díky prostředkům Malého projektu rozvojové pomoci Ministerstva zahraničních věcí ČR a Karpatského turistického spolku byly obnoveny dobrovolníky první trasy v okolí Usť Čorné (65 km) - na polonině Krásna a Svidovec a z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR přes 60 km okolo Koločavy dobrovolníky z Hnutí Brontosaurus.

Ničení rozcestníků

Poničené rozcestníky zimními přívaly na Svidovci vyměnili a opravili za své náklady a ve svém volnu tvůrci a iniciátoři celého projektu. Nutno podotknout, že k výraznějším škodám na značení ze strany obyvatel zatím nedochází. Výjimkou je ukradený vrcholový rozcestník u Ťapeše nad Koločavou - a snad pouze projev lidské blbosti, ukradené směrovky pod Syvuljou a pod sedlem Legionářů, které několikrát zmizely. Směrovky s tímto turisticky vyhledávaným cílem polských turistů se staly suvenýrem z cesty po historicky zajímavých místech, bohužel co naši dobrovolníci vynesli do hor, turisté odnesli jako suvenýr…

Diplomatickým úspěchem bylo prosazení středoevropské normy turistického značení dle metodiky KČT v rámci Memoranda porozumění mezi Velvyslanectvím ČR a Zakarpatskou oblastní radou. Díky této iniciativě velvyslance ČR Ivana Počucha a generálního konzula ve Lvově Davida Pavlity se naskytla historická šance ukotvit tento ojedinělý systém značených tras v Zakarpatské oblasti a zajistit systémovou obnovu vzniklých tras z prostředků ukrajinské strany. Především za pomoci Zakarpatské horské služby, která se na plánování a vzniku tras v Gorganech a na Svidovci zpočátku aktivně podílela (jedná se bohužel o dva náčelníky horských služeben, dnes v důchodovém věku. Bohužel nikdo z mladých záchranářů se aktivně nepřidal).

Nové turistické mapy

Nelze nezmínit, že nezbytnou součástí vytváření sítě turistických tras na Zakarpatí je vydávání podrobných, a především aktuálních turistických map 1.50 tis, které vznikají na základě podkladů značkařů Karpatských stezek a Karpatského turistického spolku.

Není tak dávno doba, kdy se turisté po ukrajinských Karpatech pohybovali s topografickými kartami 1:200.000, které byly aktualizovány v lepším případě v 80. letech, navíc názvy byly vymýšleny kdesi v Moskvě a s realitou měly málo společného.

Prvním zmapovaným územím byly Gorgany, polonina Krásna a Svidovec, po skončení značkařských prací vznikla mapa území Užanského národního parku a pásma Pikuje, poslední mapou je severozápadní Černohora s nejnavštěvovanějšími vrcholy Pětros a Hoverla a východní částí Svidovce.

Zmapování rozsáhlých terénů, pohoří Gorgany a na aktualizaci značených tras v Černohoře, bylo podpořeno z projektů MZV. Příští rok by měla být dokončena mapa Černohora a Rachovské (Marmarošské) hory včetně masívu Farcau. Mapy jsou vydávány ve vydavatelství Aurius a distribuuje je KIWi a MCU.

Pokud shrneme šest let boje za prosazení středoevropského systému značení v ukrajinských Karpatech, tak jak je známý z české, slovenské a polské části Karpat, podařilo se především díky nadšení desítek dobrovolníků, neúnavných tahounů a podpoře Velvyslanectví ČR na Ukrajině, především pana Luboše Veselého a Zdeňka Lyčky z MZV, vybudovat okolo jednoho tisíce kilometrů tras.

855 kilometrů vyznačených stezek

V Zakarpatské oblasti Ukrajiny síť značených cest měří 855 km (v Mežhorjanském rajoně - 248 km, Ťačevském - 168 km, Iršavském a Svaljavském - 19 + 15 km, Voloveckém - 72 km, Velkoberezňanském - 113 km a Rachovském 220 km, který je nejnavštěvovanější turistickou oblastí Zakarpatí).

Tento systém díky spolupráci s několika nadšenými "ratovnikami" místní horské služby pomáhá při záchraně turistů v horách a bezpečně zpřístupňuje i ty nejdivočejší partie ukrajinských Karpat, trasy jsou vedeny s ohledem na lavinové katastry a nebo také na místa poničená těžbou.

Celková hodnota vzniklého díla na Zakarpatí, za celou šestiletou historii tohoto projektu, dosahuje hodnoty 600 tis. Kč, ohromné množství práce vložili čeští a polští nadšenci a dobrovolníci, je třeba zmínit nepočítaně volného času a cest na Ukrajinu za vlastní prostředky.

Je potěšující, že díky iniciativě velvyslanectví v Kyjevě byl středoevropský systém značení zaveden i na Krymu, kam ročně míří deseti tisíce turistů především z Ukrajiny a Ruska. Počet tras je hojně navštěvovaných a dnes vybudovaná síť turistických cest za podpory České republiky měří kolem 550 kilometrů.

I na Ukrajině se zhoršila situace

Za poslední rok se podstatně změnila situace na Ukrajině podpora ze strany horské služby k horšímu. V Ivano-Frankovské s Lvovské oblasti byli záchranáři sloučeni s požárníky a tím klasická horská služba de facto zanikla.

Na Zakarpatí stále existuje horská záchranná služba Zakarpatí, ale s výrazně omezenými pravomocemi a hlavně rozpočtem. Celkově vstřícnost úředníků na Ukrajině, kteří by mohli pomoci se značením poklesla na úroveň bodu mrazu vystihující nejlépe jejich oblíbená slova "a co z toho budu mít já?"

Dnes již záleží na Ukrajině, jak naloží s nadčasovým vkladem - funkčním systémem turistického značení - vytvořeným českými nadšenci podporovanými našim velvyslanectvím. Nyní může místní administrativa značení udržovat a obnovovat, a stavět na základu vytvořeném ve spolupráci s místní horskou službou. Pokud se však u nich nenajde zájem (a vůle), a prostředky na údržbu značených tras, celý systém postupně přestane plnit vytýčenou funkci, začne postupně zanikat.

Co říká šéf značkařů KČT

Jak uvádí Karel Markvart, předseda klubu značení Klubu českých turistů: Za posledních 6 let tu byly vyznačeny českou a polskou metodikou značení jednak historické trasy, které zde měl Klub českých turistů před r. 1939 a také některé nové trasy, které turistům umožňují jednak orientačně snadné přístupy na hlavní hřebeny Karpat z jednotlivých východišť a jednak průchod těchto nejhezčích částí Východních Karpat.

Velký význam má značení a instalované směrovníky na hlavních rozcestích také za špatného počasí a v zimě - naše značení již zachránilo v krizových momentech mnoho lidských životů. Toto značení také přivedlo do této jinak chudé oblasti mnoho českých, polských i dalších turistů (také díky v ČR vydaným turistickým mapám).

Sám jsem tam s rodinou chodil a je to skutečně nádherná turistika. Navíc jsem byl hrdý na to, že původní české značení bylo po více než 60 letech v této oblasti obnoveno a přináší místním obyvatelům i Ukrajině samotné tolik potřebné příjmy z cestovního ruchu a českým i jiným turistům skvělé zážitky. Klub českých turistů pro tuto činnost našich a polských dobrovolníků-značkařů od začátku dodával výlisky turistických směrovek, unifikované stříšky ke směrovníkům i další potřebný značkařský materiál.

Problémem je nyní údržba již vytvořeného značení a směrovek: Jak víte, v ČR značené trasy obnovujeme jednou za tři roky, kdy je třeba každou ze značek znovu barvou přetřít, zkontrolovat a případně objednat nové směrovky za ty zničené. Proto vás prosím o zajištění alespoň nejnutnějšího finančního krytí této činnosti. Jsou to velmi účelně vynaložené peníze, které se několikanásobně vrátí nejen na příjmech z cestovního ruchu, ale zviditelní Českou republiku jak v očích místních obyvatel, tak i v očích turistů, kteří tuto oblast navštíví.

Stejně jako u nás, tak i ve Východních Karpatech provádějí značkaři tuto činnost bez nároku na mzdu, jen za cestovní náklady a náhrady. Finance jsou potřeba i na nákup potřebných barev a dalšího značkařského materiálu. Bez pravidelné údržby by předešlá práce značkařů přišla nazmar a po neudržovaných značených trasách by se nemohlo dále chodit.

Roky 2012 a 2013

V závěru roku 2012 se podařilo se však dosáhnout toho, že Zakarpatská administrativa vydělila v rozpočtu na rok 2013 15 000 euro na údržbu tras a značení, kterou by měla zajišťovat dobrovolná horská služba. Tento systém funguje na Krymu, kde právě oddíly dobrovolných záchranářů (KSS) provádějí pod dohledem koordinátora značení z ČR samostatně.

Obdobnou cestou je nutné se vydat i na Zakarpatí, neboť státní systém nedává záruku na systematickou obnovu vytvořených tras, prvním oddílem dobrovolných záchranářů je skupina milovníků hor z Velkého Berezného. Našim cílem je údržbu a obnovu značení předat plně do péče ukrajinských značkařů a dobrovolných záchranářů.

Je nyní již otázkou času a zájmu slovenské strany, kdy se tento jedinečný, zatím však izolovaný systém napojí na evropské trasy. A nově vzniklá "transkarpatská značená cesta" na Ukrajině dovede turistu přes nekrásnější poloniny a turisticky zajímavé cíle až na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu.

Další související články: