Klára Poláčková je již v BC pod Mount Everestem

Jak jsme vás již informovali dne 7.4., pokouší se další Češka o zdolání Mount Everestu. V dnešním příspěvku otiskujeme poskytnutý textový materiál, který horolezkyně z této expedice zasílá.

4.4.2007

Tak už jsem viděla Everest! Letadla do Lhasy by měla mít na levé straně větší okna a vpravo snad protizávaží. V mžiku jsme si všichni lezli po zádech, Everest nás lapil, ale za pět minut byl fuč.

Lhasa, smíšené pocity. Úžasný Potala palác v kontrastu s novými monstry z čínského betonu, pak zase stará Lhasa s malými obchůdky; tržiště, lidičky, nasávám atmosféru. Přes den sedmnáct, večer pekelná zima. Vydyndala jsem si malé topeníčko na hotelu, ale první vysokohorské spaní – nic moc. Vlastní koupelna…asi poslední, vlažná voda, v podstatě luxus. Nabírám výšku, aklimatizuji a tak piju a piju! V dalších dnech se těším na Dalajlámův letní palác, a především výlet do nedalekého kláštera s výkladem milé tibetské průvodkyně. Snad mi dá i nahlédnout pod tajemnou roušku mystického Tibetu a fenoménu komunistické Číny.

7.4.2007

Cesta do Gyantse začíná velkolepě po nové horské silnici, výhledy jsou neskutečné… a najednou hup, silnice nikde. Další čtyři hodiny náš Land Rover poskakuje sotva třicítkou po kamenech cestou necestou a skrz zvířený prach smutně koukám, jak za námi mizí tibetské pidivesničky, nomádi.

Klikatou cestou překonáváme dva průsmyky v 5 100 m. Míjíme třpytivá jezera a vodní nádrže, kulisy hor mají vrcholky až někde v sedmi tisících. První setkání se sněhem a ledem, dokonce zasněžilo. A pak najednou obrovské údolí plné políček, na nich lidičky s pluhy taženýma buď koníky nebo jaky. Jako by se tu zastavil čas. Jaro tu teprve začíná, a tak je všechno ještě suchý a šedivý; taková sice nádherná, pro mě přesto měsíční krajina. Její přeměnu v zelenou oázu Tashi tipuje na přelom května a června; tak si počkáme. Teď se řítíme dál směrem k Everestu. Hotel v Gyantse nás přivítal ve výšce 4 000 m – čínské jídlo, aklimatizuji a zase piji a piji a …

9.4.2007

Výška se už určitě projevuje, ale zvládám to, spím. Jenom sny jsou výrazně živější, takže hoteloví hosté v Gyantse měli kolem třetí ráno budíček. Zařvala jsem jak himálajský lev! Při snídani mě všichni okukovali jak exotické zvíře, já už ale byla hodná. Oni měli kruhy pod očima, já byla v pohodě. Něco podobného jsem provedla loni v Base Campu na Cho Oyu. Tehdy ale bylo na nohou celé stanové městečko, ty hadrové stany nejsou zvukově fakt nic moc. Hrůza obešla všechny, ale pak jsme se při měsíčku i zasmáli.

Spaní v Tingri (Xegar) proběhlo bez poplachu, což ocenili zvláště naši noví Šerpové a mladý kuchařík Dawa z Darjeelingu. Všichni se potřebovali pořádně vyspat – dodrkotali se sem přes Kodari a Nyalam, a tak jsme teď konečně tým. Dneska je pomlázka – určitě je zaskočím nepřipravené. Se spleteným roštím ovázaným na konci vlasovou pentlí je proženu. Počkám si na večer a trošku je vymrskám, znáte to – blechy ven, vejce sem! Snad nebudou zase tak koukat jako loni, když jsem je učila sněhuláka. A propos – už jsme v Base Campu (5 200 m) a po sněhu ani vidu…

11.4.2007

Menu "velikonoční" večeře sneslo i vaječný chod… takže vztyčená skoropomlázka v mé ruce mi přišla být docela případná. Zkusila jsem zakoledovat a trochu ty pohany vyšlehat, ale evidentně nechápali, proč se nenajím bez té komedie. Říkám si: "Však já vám to ignorantství spočítám!"

Nespočítám; je ráno den poté, a desetikilometrový trek zimou a větrem do kláštera Rongbuk vyúsťuje ve společnou modlitbu. Jsem jako beránek (ne ten velikonoční) a bytostně vnímám nekonečný rozměr prostoru a času, monumentálnost i poezii všudypřítomných hor i nezbytnou pokoru nás lidí, úplně malinkých tvorečků. Zase mě dostali, tady se prostě musí věřit. Zpátky to je pro změnu větrem a zimou, ale pak už jen hup do teplého highpoinťáckého spacáku od Sígy (Zikmund Schwarzkopf).

A zase balíme, je čas… Ostatně Everest se zdá být tak blízko! Zbývá ale ještě dlouhých 20 km.

13.4.2007

Když si nasadím osvědčené, Tyrkysovou bohyní z loňska prověřené, kontaktní čočky a přiléhavé "cyklobrýličky", chlapci v klidu dokončí obvyklou ranní úlitbu. Oni jsou ale mimořádně pozorní ještě před oficiální snídaní, když dostávám první teplý čajík až do spacáku. Specielně dnes ráno mi to hodně bodlo, když se moje geniální dotykové Tissot hodinky nehanbily za -10°C ve stanu, a kdy i plastová čurací láhev mrazem zkameněla. Do bot bych nejraději šoupla teplouše (takový elektrický vyhřívadlo), ale místní agregáty dobíjejí mobily, a tak potrénuji chlad, bude hůř. V mezitáboře není proč se nějak moc zdržovat, všichni jsme fit, takže zítra se nám snad podaří rozbít vigvamy na nějakém útulném místečku předsunutého tábora (ABC 6 440 m).

Teď taky koukám, že když mačkám dotykový ciferník hodinek a přepínám různé funkce – kompas, °C, výškoměr (Tashiho GPS je skoro stejně přesný!), zjišťuji, že můj dlouholetý ekzém na ukazováčku pravé ruky mizí stejně rychle, jako loni na Cho Oyu. Místní vzduch působí jako balzám nejen na duši. Kdysi, jako malá holka, jsem u nás na Žižkově v chodbě domu chtěla rozsvítit, ale vypínač někdo ukradl, a tak se přes holé dráty rozsvítil ten osudný prst. Se vztyčeným ukazovákem jsem pak chodila jak Spielbergův E. T. Tady je mu fajn, cvakáme spolu fotky, vytváříme dokument.