Cerkve (dřevěné kostely) na Zakarpatské Ukrajině

Cerkve lemkovského a bojkovského typu na Zakarpatské Ukrajině

V užhorodském skanzenu obdivují návštěvníci z blízka i zdaleka dřevěný kostel svatého Michala přivezený sem z Mukačeva. Je vkusně zasazen do celkové kompozice muzea a jako jediná církevní stavba v areálu na sebe poutá přirozenou pozornost turistů. Většina z nich se spokojí s jeho prohlídkou a tím odbudou záležitost řeckokatolických dřevěných kostelíků a dále se již o ně nestarají.

Pokud se přišli jen prohnat po karpatských hřebenech, není divu. Dřevěné kostely na jižních svazích Karpat jsou však natolik významnou součástí světového kulturního dědictví, že je nelze pominout nebo odsunout na vedlejší kolej.

Pokud během své návštěvy Podkarpatské Rusi nevyžadujete za každou cenu pouze pochod po hřebeni (dnes populárně označovaný jako trek), ale při svých toulkách zamíříte také do podhůří, nemáte šanci se dřevěným kostelíkům vyhnout. Ačkoliv se jich do dnešních dnů zachoval je zlomek původního množství, které podle mukačevské řeckokatolické eparchie v roce 1751 činilo více než 800 kostelíků, jsou i dnes všudypřítomné a nachází se ve většině podhorských vesnic. Na území Zakarpatské Ukrajiny můžeme stále ještě nalézt 118 dřevěných kostelů.

Při cyklistice v potiských nížinách narazíte na tyto církevní památky stejně spolehlivě jako při turistice na severu země. Jsou vidět již od silnice, nebo se za nimi musí kus vyšlapat do kopečku nad vesnici. Narazíte na ně při sestupu z poloniny nebo při autostopu v dolinách řek.

V sněhovém hávu jsou jiné než v jarní zeleni nebo v záplavě barevného podzimního listí. Vždy je však setkání s dřevěným skvostem příjemné a vyvolává v turistech dobré pocity. Snad se při kostelíčku cítí přeneseni zpět v čase, kdy se to tady jmenovalo Československo, kdo ví, ale každopádně jsou vyhledávaným zpestřením cest na Zakarpatí.

I když jsou dřevěné kostelíky k nalezení po celé Evropě, jejich hustota na jižních svazích Karpat mezi regiony Šariše na Slovensku a Maramureše v Rumunsku nemá na světě obdoby. Není náhodou, že areál dřevěných kostelů se shoduje s územím obývaným rusínským národem. Právě dřevěné kostelíky jsou nejvýraznějším kulturním projevem Rusínů a také jejich nejvýznamnějším přínosem světovému kulturnímu dědictví. Ne náhodou se kostelíky na Slovensku a v Rumunsku snaží o zápis na listinu UNESCO.

Ty ukrajinské se zatím o něco podobného nepokoušejí. V architektuře kostelíků lze i na tak malém území, jakým Podkarpatská Rus bezpochyby je, vysledovat odlišnosti, které byly odborníky systematizovány do pěti stavebních stylů. Tři z nich byly pojmenovány podle etnik obývajících region (bojkovský, lemkovský, huculský případně středněhuculský) a dva z nich podle analogických stylů v západních zemích (barokní a gotický).

Čistý styl nabízí k prohlédnutí je několik vzorových objektů, v jednotlivých vesnicích byla konečná podoba přizpůsobena nejrůznějším vlivům – penězům, množství materiálu i zručnosti stavebníků. Obdivovat můžeme téměř cokoliv od skvostných staveb, které svou velikostí mohou soutěžit s klasickým kamenným kostelem, až po podivné stavbičky spíše kapesní velikosti v těch nejzapadlejších hnízdech Karpat.

Bojkovský a lemkovský styl je typický pro dolinu řeky Už a přilehlé oblasti a je významný tím, že přísně dodržuje princip trojdílnosti (podle Svaté Trojice), ačkoliv tvar kostela může být jakkoliv podivný. Trojdílné je vnější i vnitřní uspořádání. Kostel je tvořen třemi sruby, které jsou zakončeny věží. Obvykle bývá nejvyšší srub vstupní, ale není to podmínkou. Někdy je nejvyšší i srub prostřední.

Vnitřní uspořádání je rovněž ve znamení čísla tři. První místnost (většinou pod věží) se nazývá babinec a je to v podstatě vstupní část, kde se během bohoslužeb zdržovaly ženy. Následuje hlavní místnost s ikonostasem a lavicemi – místo pro muže a poslední a nejmenší světnicí je kněžiště, kam měli přístup jen kněží; to se nachází až za ikonostasem.

V dolině Uže kostely nalezneme ve vesnicích Likicary, Bukivcova, Čornoholova, Berendjacka Pastil, Sil, Kostrino, Vyška, Stužycja, Suchyj, Husnyj a Užok. Krásou a elegancí vynikají kostely v Likicarech a Čornoholově, případně ještě v Silu. Naopak kostelíky v Užoku a Kostrinu jsou zajímavé svým neobvyklým tvarem, kdy připomínají dětskou papírovou skládačku.

Za kostelíky huculského stylu musíme přeskočit od slovensko polského pohraničí až do nejvýchodnějších koutů kraje, kde po obou stranách nejvyšší hory Zakarpatí – Hoverly žije svérázné etnikum Huculů. Mluví výrazným dialektem a také jejich typické uspořádání kostela je naprosto jedinečné. Huculský kostel je pětidílný, osově souměrný a má půdorys kříže.

Nejvyšší srub je uprostřed, je zakončen věží a zbylé čtyři sruby jej obklopují. Takovéto čistě huculské kostely jsou jen dva – v Jasini a v Lazeščině, další kostelíky huculského regionu mají již tradiční uspořádání. Barokní cerkva byla pojmenována podle toho, že věže těchto kostelů jsou díky svým oblým a baňatým kupolím podobné barokním kostelům ve střední Evropě.

Tyto kostely jsou spíše větší a často se jedná o stavitelské skvosty, za jakými se vyplatí cestovat. Největší koncentrace barokních kostelíků je na Verchovině, v Mižhirském a Voloveckém okrese. Zde se jedná především o kostely v obcích Huklivý, Podobovec, Pilipec, Izky, Bukovec, Verchnyj a Nižnyj Studenyj, Potik, Toruň, Prislop a Koločava. Barokní a i následující gotický kostel již postrádají ono jednoznačné dělení na tři části a svou (ačkoliv v základech stále ještě trojdílnou) konstrukci více přibližují západnímu typu kostelu. Vždy již bývá věží zakončena jen vstupní část a další dvě jsou výrazně nižší a bez jakýchkoliv ozdob.

Gotický kostel je specialitou doliny Tisy v okolí města Chust. Styl sem zasáhl ze sousedního marmarošského regionu v Rumunsku a jako gotické jsou kostelíky označovány díky jejich štíhlé konstrukci, hranatým zvonicím s vysokou kuželovitou špičatou střechou a zdobnými věžičkami v nárožích věže. Štíhlost a výška kostela připomíná evropské středověké katedrály.

Gotických kostelů je jen několik, a to v následujících vesnicích – Olaksandrivka, Krajnikovo, Danilovo, Sokyrnica a Novoselica. Jsou asi nejzdobnějšími ze všech kostelíků Podkarpatské Rusi, nacházejí se však zcela mimo hlavní turistické oblasti. U některých kostelů stojí odděleně zvonice, ačkoliv zvony jsou i ve věži kostelíku.

Téměř všechny cerkve jsou celodřevěné a byly většinou postaveny bez použití jediného hřebíku, což dokazuje zručnost někdejších mistrů tesařů. V nedávné minulosti byly některé "zakonzervovány" tím, že byly kompletně celé pobity plechem a dnes je tedy snad ani nelze označit jako dřevěný kostelík.

Minulý režim se k dřevěným kostelíkům nechoval všeobecně moc dobře, jako příklad postačí kostel v Koločavě. Ten byl přeměněn na muzeum ateismu! Navíc všechny dřevěné památky patřily řeckokatolické církvi (spojení pravoslavné a katolické církve), která byla v republikách SSSR a jejích satelitech zakázána. Proto byly kostely násilně po roce 1945 převáděny pod správu pravoslavné církve, která byla jako jediná z východních církví povolena. Po roce 1991 se kostely většinou vrátily pod ochranná křídla obnovené řeckokatolické církve.

Obřady v nich probíhají jen jednou týdně, jindy jsou kostelíky zamčeny, proto můžeme považovat za veliké štěstí, zastihneme-li kostel otevřený a můžeme si jej prohlédnout. 48 ze 118 dřevěných cerkví je prohlášeno památkami architektury a je chráněno státem, na což upozorňuje pěkně provedená kovová destička umístěná vždy vedle vchodu.

Nyní si na závěr všimněme některých výjimečných exemplářů, které se mohou chlubit nějakým tím nej mezi dřevěnými kostelíky. Nejstarším zachovalým kostelíkem je ten ve vesnici Seredne Vodjane zasvěcený sv. Mikuláši, který pochází z roku 1428. je až neuvěřitelné, že se dřevěná stavba zachovala z tak dávné doby. Naopak nejmladší cerkve pocházejí z Mižhirského okresu, kde se tradiční způsob stavby kostelů udržel až do 30. let 20. století.

Kostely ještě v tak nedávných letech vznikly ve vesnicích Zavijka (1930), Sojmy (1934) a Kužbyji (1937). Lemkovské kostelíky také nejvíce ze všech cestovaly. Kostel sv. Michala byl ze vsi Šelestovo roku 1928 převezen do Mukačeva a odtud pak 1974 do užhorodského skanzenu. Kostelík z vesnice Ploske byl převezen nejprve do Kanory a roku 1974 do kyjevského skanzenu. Některé kostelíky byly také za první ČSR převezeny bohatými podnikateli do Čech, jako například ten z Obavy (převezen 1931 do Prahy) nebo z Medvedivců (převezen 1929 rovněž do Prahy).